Proč vás zaujala zrovna Afrika?

Je to dáno jak historií, tak i zeměpisnou polohou. Ačkoliv leží nejblíže Evropě, byla podrobně prozkoumána velmi pozdě. Navíc mořeplavcům spíše překážela, protože ji na cestách do světa museli obeplouvat. Proto si v sobě uchovala až do dneška mnoho tajemství.

Která její oblast je nejpřitažlivější?

Pro mě určitě východní Afrika, v první řadě Keňa a Tanzanie. V té oblasti leží i kolébka lidstva, takže člověk nějak cítí v kostech, že tam má kořeny.

Inspirovaly vás osudy lvice Elsy nebo cestovatelů Hanzelky a Zikmunda?

Už od mládí jsem hltal vše, co se týkalo dobrodružství v Africe. Tehdy bylo málo informací, protože internet neexistoval, což vytvářelo výrazný prostor pro vlastní fantazii.

Jak jste objevil příběh Osy a Martina Johnsonových?

Přivedl mě k nim můj letitý zájem o Afriku a o historii fotografie. V rámci studia na FAMU mě zaujala ve skriptech jedna věta o Johnsonových, kteří natáčeli ve dvacátých letech dokumenty v Africe. To bylo zvláštní, protože tehdy to bylo technicky velmi obtížné, skoro nemožné.

Z té doby se nedochovaly žádné filmy o africké divočině?

Dochovaly, ale jde o kašírované snímky v hollywoodské režii. Tvůrci používali květiny z botanické zahrady, přebarvovali osly na zebry a půjčovali si lvy ze zoologických zahrad. Johnsonovi byli jedni z prvních, kteří zaznamenali skutečnou africkou přírodu. Spolupracovali sice také s Hollywoodem, ale natáčeli opravdové dokumenty. Ty dokonce v návštěvnosti konkurovaly filmu s King Kongem.

Váš film mapuje jejich životní osudy?

Ano, ale důraz jsme kladli i na jejich žijící odkaz. Zajímala nás také konfrontace mezi uměleckou svobodou a diktátem Hollywoodu. Ten Johnsonovým na jednu stranu dal finance, na druhou stranu po nich pochopitelně něco chtěl. A neobešlo se to bez kompromisů.

Kdy jste navštívil Afriku poprvé?

V roce 2007. Tehdy jsem viděl i negativní tvář Afriky v podobě davu turistů. O tři roky později jsme odjeli na sever Keni natáčet starou technikou. Keňa sice patří k relativně bezpečným zemím, ale na severu směrem k Etiopii a Somálsku je to skutečně nebezpečné. Tam jsme natočili náš první film Africa Obscura. Chtěl jsem tehdy vyzkoušet sám na sobě, jak těžké bylo v divočině nejen fotit, ale i vyvolávat.

Archa světel a stínů je natočená také retro technikou?

Ne, v ní se dostala ke slovu digitální technika. Ale i s ní byl problém. Při výstupu na horu Mount Kenya nám jedna kamera přestala fungovat a u druhé se nám utrhl LCD displej.

Proč trvala realizace filmu tak dlouho?

Hodně času zabralo hledání archívních materiálů v kansaském muzeu Safari, které střeží odkaz Johnsonových. Pak hledání v Knihovně Kongresu, v níž je mnoho nesestříhaného materiálu. Náročné bylo také zajišťování filmových lokací v Keni a Botswaně, zařizování víz i povolení. Samozřejmě také shánění financí.

V čem tkví hlavní přínos Johnsonových?

Především v překonávání stereotypů ve dvacátých a třicátých letech minulého století. A to jak směrem k Africe, tak třeba i k rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Martin bral Osu coby rovnoprávného partnera, což nebylo tehdy ve společnosti běžné.

Měl jste předem daný pevný plán, co a jak budete točit?

Dokumentární film vzniká vlastně natřikrát. Nejprve na papíře, pak na místě a nakonec ve střižně. Ovšem je důležité vědět, co vlastně chcete. Na místě není moc prostoru na improvizaci. Ne vše, co jsme natočili, se do filmu vešlo. Například záběry ze sloního sirotčince se objeví ve formě bonusu v pořadu Objektiv v České televizi.

Film je hotový, co se s ním stane dál?

Slavnostní premiéra filmu bude 18. března na Febiofestu. Dílo se kvalifikovalo na festival AFO do Olomouce, půjde samozřejmě i do kin. Rádi bychom ho prezentovali také v USA a v Africe. Na podzim bude k vidění i v České televizi.

Teď je pro nás důležité, aby se film dostal k lidem. Kdo miluje divokou přírodu, rád cestuje a fotografuje, ten by si Archu světel a stínů rozhodně neměl nechat ujít.