Ačkoli byl v grafické oblasti autodidaktem, dokázal díky okouzlení dílem Karla Hlaváčka či Odilona Redona vytvořit osobité duševní krajiny. Kurátor expozice Pavel Růt na vernisáži zdůraznil, že tvůrce otrocky nepřenášel na papír viděnou skutečnost, nýbrž pouze to, co ho zaujalo, a navíc po svém.

Dosáhl svým vnitřním zrakem dál, než si obyčejný smrtelník dokázal představit. A to si ve většině případů vystačil s kontrastem černé čáry a bílého papíru.

Ačkoliv je výstava průřezem tvorby, přece jen organizátoři vyzdvihli zásadní díla jeho prvního období. Proto jsou tam cykly Prosté motivy, Pozdě k ránu či Mstivá kantiléna.

Hodně výrazné jsou především ženské akty, jež zahrnují litografie z cyklu Ženy mých snů (1918), dále cyklus dřevorytů Žena (1911) nebo litografii Antiope (1915). Koblihovo pojetí ženské erotiky není rozhodně tak transparentní jako u jeho současníka, belgického malíře Féliciena Ropse, spíše ho zajímá cudná nahota coby symbol tajemna či mystického vytržení. Figurativní zpracování připomíná dílem ženy Alfonse Muchy a dílem postavy extatických proroků Františka Bílka. Sexualita a magično – to je, oč tu běží.

Kurátor Pavel Růt mluví na vernisáži o díle F. Koblihy.

Kurátor Pavel Růt mluví na vernisáži o díle F. Koblihy.

FOTO: Jan Šída, Právo

Podobné je to i u jeho vidění krajiny či přírody vůbec. Posouvá se od pošmourné přízračnosti, známé třeba z pohádkových motivů Jaroslava Panušky, a dostává se až do dimenzí abstraktního umění (Kosmické vize, 1946).

Cyklus Třicet litografií k básním a prózám – Edgar Allan Poe (1951) je vrcholnou ukázkou toho, jak může fantazie vytvářet tajemno. Pošmourná zákoutí, stíny připomínající umrlce, stromy se vztaženými pařáty či výhrůžná mračna jsou témata, pomocí jichž autor navozuje atmosféru příjemného mrazení v kostech.

Specifická je jeho práce s barvou. Olej K druhému břehu (Z Máchova Máje) z roku 1910 má ještě co do barevnosti úsporný režim. Studená modrá se prolíná s neméně chladnou zelenou tak, aby se syrová obloha vpíjela do mrtvolně sychravé hlubiny. Na nekonečné mase hladiny se ztrácí černá šmouha, možná trosečníka na loďce. Trosečníka, plujícího přes Styx do říše, odkud není návratu.

Olej Květy, pocházející z dvacátých let, naopak svou přívětivou barevností doslova přitahuje zrak. Oranžová, žlutá a fialová na jedné ploše není rozhodně pro Františka Koblihu typická.

Co má pro něj naopak naprosto fundamentální význam, je halucinogenní snovost. Opět se potvrzuje, že nejkrásnější ženy procházejí našimi sny a stávají se pro nás spíše asexuálními anděly než objekty fyzické touhy.