Článek
Příběh muže, který v jednadvaceti letech ochrnul po autohavárii, je upoután na invalidní vozík a i rukama pohybuje jen velmi omezeně, je velmi působivý už díky skvělému scénáři, který napsal Gus van Sant podle Callahanovy autobiografické knihy.
John neměl dobrý start do života, byl adoptovaným synem ne zrovna funkční rodiny, marně toužil poznat biologickou matku.
Pil jako duha už před havárií, při níž byl opilý stejně jako řidič, který vyvázl bez zranění. Postižení mu chuť na chlast neubralo, nakonec se však odhodlal vyhledat pomoc ve skupině alkoholiků, kterou založil a sponzoroval jeho velmi bohatý vrstevník Donny.
Tady, mezi lidmi, kteří mají osudy napsány stejně nebo možná ještě méně radostně než on, John zjišťuje, jak ošidná je každá sebelítost, že záleží víc na úhlu pohledu na život než na tom, jak se ve skutečnosti odvíjí. A že smysl pro humor, empatie vůči druhým a nadhled vůči vlastnímu trápení jsou hodnoty z nejdůležitějších. Své poznání i pozorování pak přetavuje do přesných a velmi vtipných karikatur.
Aniž by zastíral, že žít s takovým postižením není vůbec nic snadného, zabývá se film především již zmíněnými, ale i dalšími psychickými i fyzickými souvislostmi. Stejně jako hlavní hrdina i režisér střídá velmi účelně různé úhly pohledu, časové roviny a posuny.
Když vstoupí do Johnova života mladá láskyplná ošetřovatelka, kterou hraje krásná Rooney Mara, člověk sice trochu povzdychne nad nezbytnými americkými pentličkami, ale to je jen drobnost, a ve všech těch pošramocených osudech vlastně opravdu příjemná.
„John Callahan byl velký vypravěč,“ řekl o karikaturistovi, který žil v letech 1951–2010, v Berlíně Gus van Sant. „Díky tomu jsme mohli z knihy použít velké množství skutečných dialogů a příliš do nich nezasahovat.“
Závislost, tentokrát na drogách, je přítomna i v dalším soutěžním filmu Modlitba francouzského režiséra Cédrika Kahna. Jeho mladičký hrdina se přijíždí léčit do náboženské komunity, kde neexistuje nic než tvrdá dřina a modlitby. A stejně pochmurný jako život v takovém prostředí je i sám film, jehož hrdina sice skončí ve filmu dobře, ale diváka pocit beznaděje neopustí.
A navzdory zákazu pije pořádně i Romy Schneiderová v podání německé herečky Marie Bäumerové ve filmu 3 dny v Quiberonu. Černobílý snímek, naplněný především bilančním interview slavné herečky s německým novinářem, má sice působivou atmosféru počátku osmdesátých let minulého století, ale jinak je to spíše jen mluvení a mluvení, což časem přestává být poutavé.
Marie Bäumerová sice jisté podobné rysy s Romy Schneiderovou má, maskéři je hodně podtrhli typickými rekvizitami jako šátek na hlavě, věčná cigareta nebo velké tmavé brýle na očích, ale na Romyinu krásu a šarm zdaleka nedosáhne.
A nejhrůznější zážitek zatím přinesl film Utoya 22. července, který je hranou rekonstrukcí strašlivého masakru, kdy při střeleckém útoku v letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku Utoya zastřelil pravicový extremista Anders B. Breivik 69 lidí.
I když jsou s ohledem na pozůstalé jména postav fiktivní, film režiséra Erika Poppeho vychází z rozhovorů s těmi, kteří přežili, a snaží se zachytit a vyjádřit jejich pocity v hrůzostrašné chvíli. Z diváckého hlediska jde o film takřka nesnesitelný.