Za jeden ze svých největších úspěchů považujete to, že jste otevřel dveře takzvaného elitního klubu klasické hudby všem lidem. Proč jste je chtěl otevřít?

Hudba je pro každého, nejen pro elity. Publikum by mělo být srdcem všeho, co děláte. Je třeba se naprosto oddat umělecké formě. Nikdy byste neměli ztratit chuť růst a hledat v každém hudebním díle něco víc. Snaha o dokonalost potlačuje kreativitu a individualitu. Jde o to, být naprosto jedinečný.

Mentalita establishmentu zapovídala interakci s publikem, ale já věřím, že v tomto ohledu by měli hudebníci následovat příklad popových a rockových muzikantů. Pro mě je podstatné umění vystupovat, být aktuální a neustále se vyvíjet.

Hraji tak, jak si myslím, že to je správné, a odrážím se od muzikantů, kteří jsou kolem mě. Publikum je jako poslední článek elektrického okruhu. Když tam je, je okruh kompletní a energie, kterou mu dáte, se vrátí k vám.

Také jste řekl, že to původní členy pomyslného klubu otrávilo. Jak se to projevovalo?

V prvních letech jsem se setkal se všemi druhy negativity. Členové establishmentu se na mě koukali pohrdavě a recenzenti mě trolili ještě předtím, než to slovo bylo vynalezeno. Pro mě je ale publikum vším.

Jakými neduhy podle vás svět klasické hudby trpí dnes?

Obecnější problém je, že nahrávací společnosti a hudební instituce produkují nové pianisty a houslisty jako na výrobním pásu. Nakonec zní všichni stejně. Příliš se tlačí na techniku a snaha o dokonalost je tak velká, že se muzikanti děsí, že zahrají špatnou notu, natolik, že se ztrácejí rozdíly.

Každý z nás je ale jiný a kreativitu bychom měli podporovat. Proč se místo techniky a disciplíny nesoustředit na jedinečnost a tvořivost?

Jazzoví velikáni Coleman Hawkins, Fats Waller nebo Louis Armstrong nebrali lekce, že ne? Učili se zkušeností. Tím získali něco naprosto výjimečného. Když porovnáte, co nahráli Fritz Kreisler, Jascha Heifetz nebo Isaac Stern, uslyšíte naprosto odlišné interpretace. Právě interpretace je důležitá. Nechcete přece, aby Leonardo DiCaprio Shakespeara zahrál přesně stejně jako Laurence Olivier. V herectví tahle úžasná pestrost pořád existuje.

Co je jádrem vašeho přístupu k hudbě?

Jak už jsem říkal, umění vyžaduje naprostou upřímnost k sobě samotnému i k tvorbě. To si žádá každodenní naprostou oddanost. Musíte zapojit mozek, uši a vášeň, nesmíte si nechat diktovat. Jde o vzrušení z komunikace s lidmi, se kterými jste na pódiu, ať jde o jakoukoli disciplínu. Být svůj je klíčem. V hudbě hledám inspiraci, emoce a vzrušení.

FOTO: archív Blue Gekko

Na konci devadesátých let jste měl velký úspěch s nahrávkou Vivaldiho houslových koncertů Čtvero ročních období. Proč si myslíte, že album tak uspělo?

Nahrál jsem ho s Anglickým komorním orchestrem a podle mě to bylo první opravdu populární album klasické hudby. Bylo to dávno předtím než Pavarotti, Vanessa Mae nebo kdokoli další pořádně zčeřil vody.

Některým lidem se nelíbilo, jak jsem ho nahrál, ale bylo to album pro všechny. Měl jsem radost, jak se povedlo, protože jsem se stal známým a už jsem nemusel dělat nic tak, jak chtěli ostatní. Najednou na mě měli menší vliv, protože jsem měl za sebou úspěch. Získal jsem autonomii a mohl jsem se sám rozhodovat. Mohl jsem se vydat vlastním směrem a rozvíjet se tak, jak jsem chtěl já.

Jaké máte vzpomínky na Paula McCartneyho, Roberta Planta, Kate Bush či The Who, s nimiž jste dělal?

Učil jsem se od každého z nich. Když jsem hrál s Plantem, v kapele byli převážně Američané. Byli trochu nervózní z toho, jak jsou mé elektrické housle nahlas. Plant se na mě jen otočil a řekl, ať je ještě zesílím. S The Who to bylo divné. Mezi mnou a kytaristou Petem Townshendem to nejdřív trochu skřípalo. Ale brzy to skončilo a vše bylo v pořádku.

McCartney umí napsat nádherné harmonie. Je to talentovaný autor. Umí hrát na baskytaru, klávesy i na kytaru. A učil jsem se i od Kate Bush. Je to úplně normální žena, trávili jsme spolu docela dost času. Vždy byla tichá, žádné manýry. Ale žila na hraně, do každého alba se položila na dvě stě procent. Její život tím trpěl.

Brzy přijedete do Prahy s koncertem Bach meets Gershwin, na kterém zazní hudba obou skladatelů. Jaký k nim máte vztah?

Interpretacím Bachových sólových sonát pro housle se věnuji od doby, kdy jsem byl teenager. Je to až meditativní hudba, která mi místo sportu pomáhá udržet ve formě ruce. Od doby, kdy jsem studoval u Yehudiho Menuhina, nenávidím jógu. Nějaký čas byl jediným naším povoleným sportem stolní tenis. Yehudi jednou přivedl jógového gurua příšerných rozměrů a nechal ho na našem tenisovém stole předvést svou praxi. Ale protože ten guru postrádal lehkost bytí, proměnil stůl v neužitečný tvar. Tím pro mě jóga skončila.

Naštěstí se ukázalo, že Bach mi přináší daleko víc než imaginární benefity. Podle atmosféry v koncertním sále si vyberu mezi intenzivnější Sonátou pro sólové housle č. 1 g moll nebo veselejší tanečnější Partitou č. 3 v E dur.

Co se Gershwina týká, donedávna jsem ho nenáviděl a ani nákup alba Ella & Satchmo Sing Gershwin (od Elly Fitzgeraldové a Louise Armstronga, pozn. red.) nevyřešil můj problém, co s jeho patolízalským podlézáním americké střední třídě. Nicméně jsem tyto písně mnohokrát slyšel a miloval jsem je v době, kdy jsem se učil u Stéphana Grappelliho. Gershwinovy skladby v sobě mají tolik patosu, šarmu, barev a řemesla, že bude radost je hrát.

Vaše aktuální album se jmenuje My World. Co máte ve svém světě nejraději?

Hudbu, vášeň a kreativitu.