Příběh mladého námořníka obviněného z podněcování vzpoury našel Britten v románu Hermana Melvilla. Dramatický konflikt mezi Billym Buddem a zbrojmistrem či spíše šéfem lodní policie Johnem Claggartem, v jehož centru stojí obdivovaný kapitán Vere, oslovil Brittena mimo jiné i naznačenou homosexuální motivací jednání postav. V polovině 50. let minulého století mohl ale toto téma do opery vložit jen v podobě jen tušené.

Štefan Margita (kapitán Vere) a Christopher Bolduc (Billy Budd) ve vrcholném okamžiku inscenace.

Štefan Margita (kapitán Vere) a Christopher Bolduc (Billy Budd) ve vrcholném okamžiku inscenace

FOTO: Hana Smejkalová

Režisér Daniel Špinar se svým týmem je posílil, ale nikoli šokujícím či naivním způsobem. Stejně jako ve svém operním debutu, Janáčkově opeře Z mrtvého domu, volí Špinar vysoce stylizovanou metaforickou řeč. Příběh uzavírá do bílomodrého vykachlíkovaného prostoru připomínajícího nemocniční pokoj, v němž umírá zestárlý kapitán Vere. Nemocniční lůžko funguje v mnoha metaforických rovinách, stejně jako prázdný prostor scény, který svým modrým laděním připomíná mořskou hladinu, na níž se děj odehrává. Působivé svícení z boku scény i protisvětlem, podobně jako křivě vytrčené chladné světlo uprostřed scény, dodává inscenaci dramatickou atmosféru.

Čím prostší, tím působivější

Špinar buduje příběh skrze promyšlenou práci se sólisty i sborem v řadě pohybově i herecky detailně vypracovaných situací. Daří se mu tak nepopisně přiblížit ryze mužský svět námořníků, jejich každodenní dřinu, soukromí i zábavu. A dokonce i náročnou scénu bojového střetnutí s francouzskou lodí. Čím prostším způsobem, tím působivěji. Vrcholným okamžikem inscenace je Billyho smrt, vylíčená prostým defilé námořníků s naznačeným motivem Krista i Billyho odpuštěním kapitánu Veremu, mučivě sužovanému pocitem viny za zmaření mladého života.

Špinar přivádí na scénu pětici akrobatů z Losers Cirque Company, jejichž naze působící těla, proplétající se zpomaleně v náročných pohybových etudách (skvělá choreografie Radima Vizváryho) provázejí jako smečka Erinyí trýznivé sexuální představy Johna Claggarta, jsou metaforickým ztělesněním jeho moci i slabosti, v širším významu pak boje – pouze tušeného i skutečného.

Nejméně působivá je Špinarova inscenace tam, kde se uchyluje ke zbytečně ilustrativním prvkům, jako jsou černé rakve na bílé scéně či vysunuté makety děl v dramatickém momentu rozsudku nad Billym Buddem.

Gidon Saks vytváří rozporuplnou postavu zbrojmistra Johna Claggarta.

Gidon Saks vytváří rozporuplnou postavu zbrojmistra Johna Claggarta.

FOTO: Hana Smejkalová

Dokonalá trojice protagonistů

Inscenace stojí na skvělých pěvecko-hereckých výkonech trojice protagonistů. Billyho Budda obdařil americký barytonista Christopher Bolduc nejen dokonalým pěveckým projevem, ale i ztělesněním Billyho chlapecké křehkosti, vášnivosti a čistoty, podpořené bílým kostýmem. Emotivním zážitkem je jeho noční zpěv před popravou, podaný s velkou prostotou a působivostí. V kontrastu k němu vystupuje pěvecky rovněž vynikající John Claggart izraelského basbarytonisty Gidona Sakse jako hřmotná a hrozivá síla. Postava ale není jen ztělesněním zla, Špinarova režie ji zlidšťuje právě skrze mučivý zápas s potlačovanou homosexualitou.

Mezi nimi se potácí kapitán Vere, oč oslnivější a suverénnější ve zdobném kostýmu, o to více týraný dilematem mezi milostí a smrtí pro Billyho Budda, k němuž pociťuje více než jen otcovské sympatie. Pro Štefana Margitu je Vere jednou z nejnáročnějších, ale také nejlépe zvládnutých postav, a to nejen po pěvecké, ale i herecké stránce. Jeho Vere dokáže divákovi přesvědčivě zestárnout přímo před očima.

Opera má množství dalších postav, přičemž všechny jsou odvedeny na velmi dobré úrovni. A mužský sbor, který je tu jedním z hlavních aktérů, zvládl Brittenovy náročné sborové scény mistrným způsobem.

Kvalitní hudební stránka inscenace je velkou zásluhou pečlivého nastudování britského dirigenta Christophera Warda, který Brittenovu hudbu velmi dobře cítí a posluchačům dokáže zážitek z ní přesvědčivě zprostředkovat. Orchestr Státní opery hraje pod jeho taktovkou s emotivní působivostí, precizností, plasticky zvrásněnou dynamikou (s vrcholným momentem v orchestrální pasáži sdělení rozsudku Billymu Buddovi) a zvukovou barevností.

Inscenace Billyho Budda je zážitkem i stěžejním bodem sezóny. Skrze její profesionalitu i výrazovou působivost se Národní divadlo konečně přiblížilo úrovni evropských scén.

Benjamin Britten: Billy Budd

Hudební nastudování a dirigent Christopher Ward, režie Daniel Špinar, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Marek Cpin, choreografie Roman Vizváry, světelný design Karel Šimek, sbormistr Adolf Melichar. Česká premiéra 18. ledna v Národním divadle, Praha.

Celkové hodnocení: 85 %