Úmyslem premiéra Babiše je převedení plateb finančních prostředků církvím podle restitučního zákona z resortu kultury na finance. Jednalo se o tom ve vládě?

Pokud jde o církve, existují dva problémy. První je případné zdanění církevních restitucí. Vláda podpořila návrh zákona, ale samozřejmě o tom rozhodne parlament. Takže uvidíme. Ohledně přesunu kompetencí jsme ve shodě s ministerstvem financí i s předchozím vedením ministerstva kultury, mluvil jsem o tom i s Danielem Hermanem. Ministerstvo kultury je vlastně jakýmsi průtokovým místem, na němž se předávají peníze z financí směřující k církvím.

Myslíme si, že v budoucnu by bylo jednodušší, kdyby se finanční náhrady přímo posílaly jednotlivým subjektům z ministerstva financí, jak to stanoví zákon o vyrovnání. Navíc by to nezkreslovalo rozpočet ministerstva kultury. Našemu odboru církví by zůstaly ostatní četné povinnosti, týkající se registrace církví, evidence právnických osob založených církvemi atd.

Asi o tom může těžko rozhodnout pouze ministerstvo kultury.

Muselo by to být změnou kompetenčního zákona.

Diskutovaným tématem je likvidace vepřína za památníkem romského holokaustu v Letech u Písku. Kritici poukazují na rozdílné výše částek zvažovaných jako náhrada s podezřením, zda nejde o tunel. Jak se na tu věc díváte?

Minulá vláda rozhodla a já jsem přesvědčen, že zcela korektně, o výši náhrady za výkup vepřína. Velmi se v tom angažoval předseda současné vlády i pan ministr Herman. Nápravu křivd z minulých dob považuji za nutnou záležitost. Je to otázka vyrovnání svědomí národa s tím, co se v minulosti dělo. A jestliže se to stalo přičiněním nás, a nejenom kvůli tlaku okupační moci, vyrovnat se s tím musíme. Navíc lidská důstojnost se penězi vyčíslit nedá…

To jistě.

Netýká se to jen Letů, ale i restitucí jak církevních, tak civilních. Myslím si, že je to správný krok. Čekají nás ještě náklady na asanaci území a na postavení pomníku. Péče o areál bývalého koncentračního tábora se převádí pod gesci Muzea romské kultury v Brně.

Následovat bude asanace pozemku, neinvazivní archeologický průzkum a vypsání architektonické soutěže na podobu místa – památníku. O financování té poslední fáze kultivace pietního místa – stavby památníku – projevila zájem norská strana, čehož si velmi vážíme, a již vedeme jednání o možnostech financování z norských fondů.


 Jak vidíte rozhodování o zařazení pražského Libeňského mostu na seznam kulturních památek?

Vedeme řízení o prohlášení Libeňského mostu za kulturní památku. Čekáme na odborné posudky, které zadalo hlavní město Praha. Jednal jsem o tom s náměstkem primátorky Petrem Dolínkem spolu s naším náměstkem panem Ourodou a dohodli jsme se, že urychlí dodání potřebných posudků, abychom mohli dát zásadní stanovisko.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Oč konkrétně jde?

Jde o střední část mostu a my musíme rozhodnout, zda jde o památku po ideové i materiálové stránce. Jsme si přitom vědomi toho, že rekonstruované památky by měly sloužit současné době. Dohodli jsme se na dvou řešeních. Pokud usoudíme, že most naplňuje znaky kulturní památky, Praha to samozřejmě musí jako vlastník respektovat, a střední část tak bude opravovat. Pokud dáme stanovisko, že to chráněný objekt není, potom se naopak Praha zavazuje, že se bude snažit maximálně zachovat jeho charakter, i když bude moci při opravě použít současné materiály. Jde o to, aby vizuální stránka věci zůstala, jaká je.

Po nástupu jste prohlásil, že budete usilovat o navýšení rozpočtu na jedno procento. Když se odečtou náklady na církve, tak je to nyní 0,7 procenta. Jak toho chcete dosáhnout?

Především bych chtěl říci, že výše jednoho procenta z celkového rozpočtu je až mantra, o níž jsem slyšel počátkem devadesátých let, když jsem se začal pohybovat ve sféře neziskového umění. Tenkrát jsme založili Iniciativu pro kulturu, která chtěla dosáhnout výše jednoho procenta rozpočtu pro kulturu, bez částek věnovaných církvím. Po pětadvaceti letech jsem zjistil, že jde nyní o 0,7 procenta a že zvýšení bude obtížné.

Už v programovém prohlášení vlády jsme ale navyšovali platy uměleckých pracovníků, protože víme, že hladina průměrných platů v kultuře je ještě horší než ve školství a ve zdravotnictví. Tam bychom chtěli během čtyř let navýšit platy na úroveň 150 procent dnešního stavu. Chtěl bych ale upozornit, že tak, jak se zvyšuje celkový objem státního rozpočtu, roste i obsah onoho jednoho procenta. Mému předchůdci Danielu Hermanovi se navíc podařilo navýšit náš rozpočet z částky 8,9 miliardy v roce 2013 na úroveň letošních 13,2 miliardy. V celkovém poměru včetně finančních náhrad církví jde o zvýšení z 0,78 procenta na 0,98 procenta.

Platy chcete zvýšit během čtyř let na 150 procent dnešního stavu. Máte prostředky na to, aby se to projevilo už letos?

Nebyl jsem u přípravy rozpočtu pro rok 2018. Ve druhém čtení jsem se pokusil o změny, což se nepodařilo. Jsme domluveni s ministryní financí, paní kolegyní Schillerovou, že budeme podle možností rozpočet během letoška v rámci mimorozpočtových opatření navyšovat.

Už teď začínáme pracovat na vizi rozpočtu 2019 až 2021. Letos dojde k menšímu navýšení, ale v dalších letech se budeme chtít k uvedené hranici přibližovat. To se týká i devětadvaceti příspěvkových organizací zřizovaných ministerstvem. Jiná situace je u regionálních příspěvkových organizací, kde se pokusíme jednat se zřizovateli. Snad se nám podaří i navýšit program podpory symfonických orchestrů a divadel, případně i pro instituce získat větší příspěvky státu, aby mohly platy navyšovat.

Vůbec první váš výjezd mířil do textilní továrny Karnola v Krnově, kde jste sledoval následky požáru národní kulturní památky. Jak vám bylo?

Především jsem si uvědomoval, že naší povinností je seznámit se s touto tragickou situací na místě, zjistit, co se stalo. Je zvláštní, že na severní Moravě v nedávné době vzplanuly tři památkově chráněné objekty. Vstoupit mimořádně do objektu bezprostředně po požáru mi umožnili hasiči, policie i vedení města a přiznám se, že jsem měl slzy na krajíčku.

Shořely obrovské hodnoty, které se nikdy nenavrátí, staré vzorníky látek, dobové stroje. Pocit byl velmi smutný a řekl jsem si, že musíme najít způsob, jak účinně pomoci. Už jsme v kontaktu se zástupci Moravskoslezského kraje i města. Nabídli jsme pomoc ze dvou našich programů.

Dobrá zpráva je, že se přece jen něco podařilo zachránit. A věřím, že se podaří doplnit sbírkový fond o další předměty, výstavní artefakty z okolí tohoto textilního kraje, kde staré látky, stroje i tkalcovské pomůcky stále existují. Měli jsme pro muzeum připravené peníze z evropských fondů, určené ovšem na instalaci. Jsem dohodnutý s ministryní pro místní rozvoj paní Dostálovou, že projekt změníme, aby tam peníze i tak mohly doputovat.

Jak jste se vůbec rozmýšlel, než jste přijal nabídku na ministerský post?

Bylo to velmi nečekané. Nikterak jsem se o to neucházel ani jsem nevěděl, že by mé jméno mohlo padnout. Měl jsem na rozmyšlenou jeden den. Probral jsem to samozřejmě s manželkou a dětmi a rozhodl se rychle. Uvědomil jsem si, že bych na této pozici mohl zúročit celoživotní zkušenosti v oblasti kultury.

Když jsem mluvil s panem Babišem, zjistil jsem, že chce, aby do kultury plynulo více peněz. Že má zájem, aby se rozvíjely programy podpory uměleckých činností, aby se stavěly nové budovy, opravovala památková infrastruktura. To mě přesvědčilo, abych pomohl onen program realizovat.

Jaké byly první okamžiky v úřadě?

Proti některým kolegům z vlády jsem měl výhodu v tom, že jsem úřad zvnitřku neznal. Pohyboval jsem se na půdě ministerstva od devadesátých let jako žadatel o grant, jako zástupce Asociace symfonických orchestrů, jako člen různých komisí. Práci ministerstva jsem znal, ale personálně už ne. Takže neustále trvá seznamování se s agendou, s lidmi.

Máme devětadvacet příspěvkových organizací. Mířím do Brna, abych poznal naše čtyři příspěvkové organizace, abych si všechno důkladně osahal, než budu přijímat zásadní rozhodnutí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jaké jsou vaše priority?

Udělali jsme si plán legislativy na tento rok. Naprostou prioritou je zákon o památkové péči, který byl už ve Sněmovně projednáván ve třetím čtení. Jsme schopni nabídnout mírně upravenou variantu, kterou považujeme za správnou a řešící problémy, které se za těch třicet let existence stávajícího zákona nakupily. Čeká nás malá novela autorského zákona spočívající v implementování Marrákešské dohody o usnadnění přístupu nevidomých k autorskoprávně chráněným dílům.

V následujícím roce nás čeká větší novela, která by implementovala směrnici EU týkající se digitálního vysílání a šíření děl na internetu. Rádi bychom připravili zákon o veřejnoprávních pravili kulturních institucích. V minulosti byl senátory navržen a prosazován byl několika příspěvkovými organizacemi.

Co s ním?

Rád bych věc vrátil na jednací stůl. U zrodu této ideje jsem před nějakými patnácti lety v různých nějaký komisích také byl. Udělat nějaký komisní nárazník mezi zřizovatelem a ředitelem v podobě řekněme správní či dozorčí rady. Problémem je možnost financování přes jeden rok, což příspěvkové organizace mohou jen velmi obtížně nebo vůbec ne.

Tématem jsou i pracovní smlouvy, což souvisí s jednáním s odbory. Je to kontroverzní téma. Jsem rozhodnutý vše dál důkladně prodiskutovat. Když se kladně ukáže, že zákon nelze udělat tak, aby by byli všichni spokojeni, nebo se ukáže, že třeba pro Národní divadlo je třeba připravit jiný způsob, zůstane se u formy příspěvkových způsobů organizací.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Je to ideální?

Osobně jsem překvapen, že po takových letech od sametové revoluce taková příspěvková organizace, kterou považuji za reziduum předlistopadové situace, přetrvává v základní organizační formě jako veřejná správa v oblasti pro umění. Mrzí mě, že se to nevyřešilo podobně jako ve školství nebo zdravotnictví. Což je také určitá předloha, jak by se věc dala řešit. Byť je jasné, že živé umění je něco jiného než zdravotnictví nebo školství, má svá specifika, a proto je nezbytné vše řádně prodiskutovat a zvážit.

Vaše filozofie zní: Kultura je základem společnosti. Jak o tom během projednávání zákonů chcete přesvědčit parlament, který se projevuje značnou nekulturností?

Chápu, že politická jednání v parlamentu – nejen u nás – jsou velmi emotivní. Pohyboval jsem se v prostředích často emotivně také velmi živých, ale vždy jsem usiloval o to, aby se lidé k sobě chovali kultivovaně a slušně. Musím říci, že způsob jednání některých členů parlamentu mi vadí. Nicméně znám v něm řadu poslanců a vím, že to jsou lidé slušní a v jednáních politických občas nějaké jiskry létat musejí. To je politika.

Doufám ale, že až pominou úvodní politické hrátky, budou parlament i vláda jednat dělně. Náš úkol je řídit a spravovat společnost. Občané svou povinnost splnili tím, že rozhodli ve volbách. Ty jsou svátkem demokracie. A úkolem politiků je splnit vůli občanů a pracovat. Takže doufám, že nebudeme jenom mluvit, ale hlavně pracovat.