Článek
Konceptuální projekt britského fotografa zpracovává problém sledování jedince ve veřejném prostoru.
U Bonda hraje klíčovou roli městská kamera. Je všudypřítomná, ale vlastně skoro neviditelná. Už si její existenci ani neuvědomujeme. Pouze máme v sobě zakódovanou určitou brzdu, takže naše chování na veřejnosti není přirozené.
S těmito fakty pracoval umělec, když vytvářel svůj projekt London Eye. Jako název si pro něj vybral jméno vyhlídkového kola na jižním nábřeží řeky Temže. Co má neškodná turistická atrakce společného s kamerovým systémem? Bezpochyby tu vizuální všudypřítomnost. Je z toho cítit ale i typická britská suchá ironie. A také vztyčený prst.
Kdyby kurátorky jednotlivá díla umístily vedle sebe, jak bývá běžné, působila by expozice fádně a nudně. Všechny snímky totiž mají stejný formát a ukazují ve své podstatě pouze jednu jedinou věc, tedy kameru. Autor je, podle vlastních slov, nechtěl popisovat z hlediska estetického, ale zajímala ho podstata systému v celé své obludnosti.
Proto jsou práce seskupeny do sérií, které se rozprostírají po celé ploše bílé stěny. Když si stoupneme doprostřed galerie, najednou zjistíme, že jsme kamerami obklopeni ze všech stran. Tak, jak je tomu v reálném životě. Teprve v tu chvíli je jasné, o co autorovi šlo.
Zároveň se lze zkusit oprostit od tohoto fenoménu a vnímat fotografie striktně z estetického hlediska. Při pozorném ohledání je možné objevit mnoho zajímavého. Třeba to, jaký mají jednotlivé kamery tvar. Některé působí striktně a přísně, ale najdeme i přístroje ladných tvarů či dokonce takové, které evokují sci-fi filmy.
Důležitý je také okolní prostor obklopující kameru. Někde je to britská vlajka, jinde typická červená cihlová zeď nebo odlesk zlatého kříže na blízkém chrámu.
Prezentace Bondova vizuálního projektu není typickou fotografickou výstavou. Ale spíše připomenutím toho, že soukromí v dnešní době vlastně už neexistuje.