Hlavní obsah

K nové realitě po červené značce. V Museu Kampa vystavuje svá díla Jaroslav Vožniak

Právo, Jan Šída

Díky daru uměleckých předmětů výtvarníka Jaroslava Vožniaka (1933–2005) pražskému Museu Kampa sběratelem Jaroslavem Kohoutkem je možné do 4. března 2018 vidět pozoruhodnou expozici tohoto netuctového tvůrce.

Foto: katalog výstavy

Jaroslav Vožniak: Bez názvu, 1990.

Článek

Zahrnuje prostorové objekty, oleje, koláže, grafiky či asambláže. Kurátorky vybraly práce tak, aby si návštěvník mohl udělat co nejucelenější představu o jeho tvorbě.

Pracuje rád s nadsázkou či přímo s černým humorem

Vejít do výstavních sálů znamená vejít do říše nové reality, která vede v drtivé většině po červené turistické značce. To je totiž barva, která hraje na vystavených dílech hodně dominantní roli. Je nejen vizuálně vděčná, neboť upoutá na první pohled pozornost každého, ale má v sobě zakódovanou také určitou symboliku. Červená totiž evokuje animální agresivitu, je znakem klokotající krve, lascivní sexuality či výrazné emocionality.

To, co okamžitě přitáhne naše oči při návštěvě výstavních interiérů, je několik krvavě rudých velkoformátových asambláží na bílé stěně. Díky tomu, že jsou obě barvy kontrastní, máme estetický dojem mnohem více akcentovaný. Staré, pro někoho bezcenné předměty, kdovíkde nalezené na půdách či skládkách, nám najednou ožívají před očima. Když chceme, jsme schopni je vidět ve zcela jiných uměleckých dimenzích. Každá prostorová koláž doslova svádí přiložit ruku na plastickou duchovní mapu a zkusit vnímat její latentní existenci zakletou v obraze.

Ještě intenzivněji můžeme estetický dopad vnímat u dvou asambláží visících na velkém červeném panelu. Jezdci z Apokalypsy a Hračkářství doslova přetékají předměty. Tím pádem se výtvarníkova řeč neomezuje jen a pouze na plochu obrazu pomyslně zarámovaného nějakými hranicemi, ale vstupuje do prostoru mezi nás.

Ještě intenzivněji můžeme estetický dopad vnímat u dvou asambláží visících na velkém červeném panelu. Jezdci z Apokalypsy a Hračkářství doslova přetékají předměty. Tím pádem se výtvarníkova řeč neomezuje jen a pouze na plochu obrazu pomyslně zarámovaného nějakými hranicemi, ale vstupuje do prostoru mezi nás. Sečná zbraň protínající červenočernou hmotu obrazu připomíná probodnuté lidské tělo. Dětské panenky, šperky a lidské kosti posouvají vizualitu až do infernálních hlubin.

Foto: katalog výstavy

Jaroslav Vožniak: Bolení zubů 1969-1970.

Ikony pop-kultury

U olejů si už užijeme mnohem větší barevnou pestrost. Žlutá, zlatá a modrá nesou hlavní tíhu výtvarného poselství. Operují s halucinogenním surrealismem, jenž deformuje běžné tvary ve prospěch kompoziční originality.

Lahůdkou je kabinet nazvaný Ikony 1967–1968. V sevřeném prostoru visí sedm zlacených koláží sexuálních symbolů zlatých 60. let. A jako bonus surrealistická meditace s hlavou italské herečky Sophie Lorenové.

Dílo Jaroslava Vožniaka může na první pohled působit roztříštěně a pro někoho může být nestravitelná i jeho potemnělá image.

Pokud si však dáme tu práci a začneme propátrávat jednotlivé detaily toho kterého díla, zjistíme, že autor nemyslí všechno až tak vážně a pracuje rád s nadsázkou či přímo s černým humorem.

Reklama

Výběr článků

Načítám