Článek
Jak jste se cítil jako Auguste Rodin?
Především vám řeknu, že je snadnější hrát Rodina než být teď tady na festivalu. Vím, že každý z vás novinářů přichází sám za sebe a chápu to, ale já už měsíc všude odpovídám na otázku, jaké to je hrát Rodina. Odpovím tedy samozřejmě i vám. Už když jsem Jacquese Doillona poznal, chtěl jsem s ním pracovat. A když mi nabídl Rodina, bylo to něco, co ani nemůžete odmítnout. Ten umělec je tak úžasný, geniální a moderní, že je potěšení ho hrát.
A bylo to vlastně lehké, protože ta postava má vývoj.
Jak jste se na roli připravoval, musel jste se naučit něco ze sochařského řemesla?
Hlavně jsem pil pivo, protože jsem potřeboval přibrat. Takže moje příprava spočívala v pití piva, dále jsem si musel oholit hlavu a nechat narůst vousy. Ale vážně – musel jsem se naučit i základům sochařiny. Na tom jsem pracoval pět měsíců čtyři hodiny denně a bylo to náročné i zábavné. Ale až během natáčení jsem pochopil třeba tu ohromnou vytrvalost a sebekázeň, kterou Rodin musel mít. Být celý den na nohou, i když člověka bolí záda. Je neuvěřitelné, jak to mohl dělat patnáct hodin denně! A pořád ho to bavilo.
Co jste se o sochařském umění dozvěděl vy?
Jak už jednou začnete, nemůžete přestat. Je to tak sexy, že už se tomu i po natáčení budete věnovat pořád. Můj učitel mi včera poslal zprávu, že v prosinci začneme znova sochat.
Vincent Lindon
Jaká jsou témata vašich soch?
Různé věci. Pět měsíců jsem dělal nohu, pak jsem sochal lva... Je úžasně zábavné dotýkat se hlíny, tvarovat ji, vidět, jak se něco rodí pod rukama. Je to něco jako být lékařem: prvních sedm let je to pro všechny stejné, a pak si teprve člověk vytvoří svůj styl podle míry vlastního talentu. Já jsem na začátku.
Ví vůbec mladá generace, kdo byl Rodin? Jaké očekáváte diváky?
A ví, kdo byl Hitchcock? Nevím. Nikdy nepřemýšlím nad tím, kdo na film půjde, ale nikdo nedělá film s tím, aby se líbil novinářům a porotám. Premiéra v Paříži měla úspěch, takže očekávám hodně lidí. Ale je mi jedno, kdo na to bude koukat.
Jedním z velkých rodinovských témat je jeho vztah s Camille Claudelovou. Názory na něj se hodně liší – jaký je ten váš, respektive Doillonův?
Jacques se rozhodl, že to natočí přesně, věrně. Občas slyším, že Rodin udělal z Camille blázna, ale není to pravda, ona blázen byla. Možná ji Rodin miloval víc než ona jeho. Byl tam vztah učitele a žáka, on ji naučil práci, milovali se a ona se snažila být stejně dobrá jako on. Nakonec ho ona přestala milovat a on nemůže za to, že skončila v psychiatrické léčebně. Skončila by tam, i kdyby ho nikdy nepoznala.
Jaká byla spolupráce s představitelkou Camille Iziou Higelinovou?
To je těžká otázka, i kdyby to nebylo hezké, stejně řeknu, že to hezké bylo. Ale bylo to opravdu moc příjemné, je okouzlující, nadšená, pohybuje se životem velmi rychle. Ty postavy jsou ale úplně jiné – ona vysochala tři sochy a on třicet tisíc.
Co pro vás bylo při hraní Rodina největší výzvou?
Když točím film, mám respekt k postavám, které hraji. Moc se do nich vžívám, když jsem hrál zápornou postavu, bál jsem se, že na mě budou všichni řvát. A když jsme točili Rodina, bál jsem se, že na mě odněkud z výšky kouká. To je ta velká výzva, tohle překonat.
Jednou mi kamarád řekl něco, nad čím přemýšlím celý život: musíš se na sebe koukat očima svého nepřítele. A řeknu vám, že to je sakra těžké. Občas se na sebe dívám očima nepřátel, které jsem si sám vymyslel, a je to fakt těžké. Je to boj, ale baví mě. Rád tlačím věci kupředu. Stres potřebujete na to, abyste byl silný, ale já jsem pod stresem celou dobu, takže se spíš snažím, aby mě nezničil.
Jaké umění máte rád vy sám?
Nejsem úplně na moderní umění, líbí se mi Monet, osmnácté a devatenácté století. A nemám rád, když mi někdo vysvětluje, co tím chtěl autor vyjádřit, mám rád přirozené vnímání umění.
A film? Jaký vztah máte k festivalům kromě toho, že musíte odpovídat novinářům?
Kdyby nebyly festivaly, dopadlo by to s kinematografií špatně, protože právě díky nim mohou lidé vidět filmy, které udržují film v kategorii umění.