RECENZE: Válečná traumata jen tak nemizí. Film Chlapi nepláčou ocenila porota 52. MFF Karlovy Vary

Po tomto prvním triumfu se snímek stal i bosenským vyslancem na amerického Oscara za nejlepší cizojazyčný film. A má velké šance uspět.

Do českých kin ho nyní uvádí KVIFF Distribution, kanál, který zprostředkovává to nejzajímavější z karlovarského festivalu divákům v kinech. A film Chlapi nepláčou určitě k tomu nejzajímavějšímu patří, byť stručné shrnutí děje může leckterého diváka odradit. Byla by to škoda, protože jde o film silný a velmi poutavý.

Do opuštěného horského hotelu, který pamatuje o hodně lepší časy, se sjíždí skupina mužů na experimentální psychoterapeutický pobyt. Pod vedením slovinského terapeuta se tu zástupci různých národností bývalé Jugoslávie pokoušejí vyrovnat s traumaty, která si ještě dvacet let po válce v sobě nesou, a nejspíš o tom na začátku ani pořádně nevědí.

Dlužno podotknout, že scenárista a režisér Drljevic sám takovou terapii navštívil, když hledal inspiraci pro chystaný dokument. A zapůsobilo to na něj natolik silně, že se rozhodl pro hraný film, což bylo velmi šťastné rozhodnutí.

Hraný film totiž může stavět příběhy v dramatickém oblouku a ten se Drljevicovi podařilo vytvořit s obdivuhodnou silou.

Všichni ti muži, kteří se uvolili filmového experimentu zúčastnit, jsou přesvědčeni, že už jsou „z toho“ venku. Ale stačí tak strašně málo: „Proč mám bydlet na pokoji s muslimem? Nechci to.“ „Tak proč jsi tady?“

Kardinální problém, totiž to, jak strašně křehký je dvacet let nastolený mír, je okamžitě zpátky a během filmu graduje, až dojde ke katarzi, kterou rozhodně nelze nazvat happy endem, snad jen určitým příslibem do budoucna.

Terapeut zná své profesionální postupy, rekapituluje s muži situace, v nichž někteří byli aktéry, jiní jen svědky válečných zločinů, a ač je zasunuli hluboko pod kůži, potřebují se s nimi vyrovnat. Ale jeho terapeutické možnosti končí tam, kde jediné slůvko, gesto, pohled či vzpomínka odhalí staré rány až na dřeň a znovu je tu nenávist, vina, vojenská poslušnost, jež nezná odpor a lidskost, která se tehdy dostala až na samý okraj myšlení, pocitů a bohužel i činů. A kterou je tak strašně těžké přivolat zpět.

Drljevic napsal vynikající scénář, v němž každá věta má své místo a svůj smysl, kde každý pohled má význam. Jako režisér si výborně poradil s uzavřeným prostorem využitím celků, detailů, práce kamery, která přesně slouží obsahu. Atmosféru podpořil záběry krajiny i občasnými „výlety“ do ní a do okolního prostoru, působivost děje pak především výběrem herců.

Pro zahraniční diváky je vlastně výhoda, že nejspíš herce zemí bývalé Jugoslávie neznají – hrají totiž s maximální mírou autenticity, takže jejich postavy jsou naprosto uvěřitelné. Ve skutečnosti jde o špičkové herce, kteří tak působí díky tomu, že odvedli vynikající výkony.