Výstava potrvá do 26. listopadu a jmenuje se Nervózní stromy. Dokážu si představit reakce řady lidí, že přece strom nervózní být nemůže...

A já si zase myslím, že nervózní být může. V tom je skryta poetická melancholie. Název výstavy vychází z titulu jednoho z exponátů, ale také dobře zastřešuje uvažování o přírodě, protože obecně stromy nenabývají lidských vlastností, tudíž nemůžou být nervózní. Zároveň ale mají své kapiláry a svůj druh senzitivity, nějakým způsobem mezi sebou komunikují a my na to teprve začínáme přicházet. Časem třeba zjistíme, že už dávno nervózní jsou.

Během komentované prohlídky jste zmínil, že touto výstavou uzavíráte jednu z kapitol, abyste se mohl posunout dál. Je pro vás těžké loučit se s něčím, co znáte a co koneckonců dobře funguje?

Dalo by se říct, že větší výstavy můžou fungovat jako dobrá uzavření nějakých epoch a být příležitostí opustit rutiny, které si pracně vynaleznete. A i když se v nich za tu dobu cítíte dobře, zároveň jste jimi přirozeně unaven a je dobrodružnější se pustit do něčeho jiného.

Z Kinterovy pražské výstavy.

Z Kinterovy pražské výstavy.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Já těžko opouštím svou tóninu. Rád to přirovnávám právě k hudbě. Klidně můžeme vzít příklad Davida Bowieho, který se mnohokrát ve své kariéře snažil změnit svůj zvuk tak, aby objevoval nové formy hudby. A stejně to byl stále David Bowie, protože má svou barvu hlasu. Takže o změnu polohy se snažit můžu, ale vždycky to tak trochu bude Kintera.

Část Rudolfina jste přetransformoval v dílnu, jakousi laboratoř podivínského botanika. Zdá se, že jste si ji vymazlil do posledního hřebíčku...

Svým způsobem jsem nejvíc času strávil právě v prostoru dílny, aby byla důsledným obrazovým podhoubím zejména pro druhé patro na lešení. Je to taková nástěnkářská činnost a na tu bývá nejmíň času, protože když se staví výstava a sundávají se třísetkilové lustry a staví se tunové sochy z praček, na nějakou nástěnku není prostor.

Dělal jsem to po večerech, když všichni šli domů. A jsem pyšný, že tam opravdu na moment zapomenete na to, že jste v Rudolfinu. Atmosférou připomíná realitu mého ateliéru. Jediné, co tam skutečně chybí, je smrad epoxidů.

Když jsme spolu před dvěma lety dělali rozhovor, tvrdil jste, že se zdráháte nazývat svá díla díly, že se vám to nehodí. Stále svým sochám říkáte věci?

Je to taková má nedůležitá nervozita. Vychází z lingvistického hnidopišství, protože když se člověk zaměří na význam slova umění nebo umělec, tak mi to nesedí, podobně jako dílo.

Umělec je očividně od slova umět. Je to ale trochu disproporční. Umělec nemusí nic umět, musí být jen vybaven senzitivitou a schopností ty věci nějak artikulovat a dotvářet. Dávno je přežité, že malíř musí umět malovat a sochař udělat perfektní bustu.

Z výstavy Krištofa Kintery v Rudolfinu.

Z výstavy Krištofa Kintery v Rudolfinu

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nedávno se mě někdo ptal, jestli být umělcem cítím jako povolání. Nejdřív jsem odpověděl, že rozhodně ne, ale když jsem se důsledně zamyslel nad významem slova povolání, tak jak ho dneska už moc nevnímáme, tedy být k něčemu povolán, svým způsobem jsem povoláním umělec. I když to zní hrozně.

Říkáte, že chcete být drzý. Je pro povolaného umělce drzost důležitá?

Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě ano. Drzost provokuje k nějakým reakcím. Baví mě drzí lidé, mám drzost trošku rád, ale nesmí být hloupá, lascivní nebo obhroublá. Ve svých kresbách se snažím být lapidární, dávat úsečné vzkazy, které možná na první pohled trochu hloupé jsou, ale já doufám, že je v nich vždycky ještě nějaký druhý plán, že když se dostaneme za fasádu té věci, je tam ještě něco dalšího k přemýšlení.

Na tiskové konferenci jste sebevědomě mluvil o útoku na Galerii Rudolfinum. V porovnání s klasickými bílými stěnami může být tento prostor pro vás mnohem větší výzva. Bál jste se, že interiér Rudolfina nebude vašim věcem slušet?

Pro kluka z Vršovic to byla hozená rukavice. Byl jsem si jistý jednou věcí, i kdybych udělal z Rudolfina díru do pekla, což by byla asi pěkná instalace, stále by to byla díra do pekla z Rudolfina. S tím se nedá nic udělat.

Mluvím o útoku a o invazi záměrně. Pro mě není těžké do Rudolfina navozit čurbes, protože jsem jím obklopován a je mi vlastní s ním pracovat poměrně velkoryse. Nedokázal jsem si představit, že bych do síně přivezl takzvané skulptury, postavil je na parkety, nasvítil a hotovo. Nedopadlo by to dobře.

Nepamatuju si, že bych někdy v galerii viděla tak chytře využitý tvar květáku – na jedné straně symbolizující mozek, na druhé třeba luční kvítí. Máte k této zelenině zvláštní vztah?

Květák je geniální. Je v něm kouzlo obyčejnosti. V době socialismu, v době mého dětství, byl květák kromě brambor a pórku jako jedna z mála zeleniny běžně dostupný. Občas jsme ho mívali několikrát týdně ve formě placiček nebo květákového mozečku k večeři.