Kene, před časem jste ohlásil konec kariéry, ale pak jste natočil veleúspěšný film Já, Daniel Blake. Co říkal Paul tomu, že chcete končit?

Paul Laverty: Hodně, ale opravdu hodně jsem se tomu zasmál.

Ken Loach: To byl jen takový nápad, vyvolaný únavou z natáčení Jimmyho tančírny, nebylo to nic zásadního.

Vzpomenete si ještě na to, jak jste právě ve Varech dostal Křišťálový glóbus za Kes?

Na to se nedá zapomenout. Byl jsem tu totiž poprvé v roce 1968 v době vrcholícího pražského jara s filmem Smůla na patách (Carol Whiteová za něj dostala Cenu za nejlepší ženský herecký výkon – pozn. red.) a zdejší atmosféra mě doslova nadchla. Pak jsem přijel o dva roky později a nálada tu byla naprosto jiná. Kes vyhrál a lidi ho tu vnímali jako protisovětský, protirežimní, protože to nebyl ten heroický film, jaké tu vyhrávaly dřív. Bylo velmi smutné vidět tu odlišnou atmo sféru před a potom.

Mám ráda vaši komedii Hledá se Eric - jak vás napadlo vybrat do role ducha, který radí outsiderovi, jak naložit se životem, zrovna fotbalistu a mezi nimi Erica Cantonu?

Ken Loach: Ano, ten film je velmi populární, hlavně u žen...

Paul Laverty: To byla vlastně náhoda, kterou jsme my ani nezavinili. Erikovi se líbily Kenovy filmy a to on nás oslovil s příběhem, který zažil a zdál se mu jako vhodný námět pro film. Ten příběh je tedy založen na skutečnosti, ale dlouho jsme nevěděli, jak ho s tou skutečností ve filmu propojit. Ale protože máme rádi fotbal a Erika Cantonu, sešli jsme se, já měl zrovna hroznou chřipku, motala se mi hlava a najednou mě napadlo, že by nebylo špatné vytvořit Erikův protipól a natočit crazy komedii...

Jaký byl Eric Cantona, který tam hraje sám sebe, herec?

Ken Loach: Velmi příjemný, byla s ním ohromná zábava. Zachytil postavu Erika tak, jak si ho veřejnost představuje. On ve skutečnosti sype z rukávu nejrůznější průpovídky, a ty nám vlastně vložil do scénáře. Ale protože je Francouz, některé hlásky se mu špatně vyslovovaly, šlapal si na jazyk a strašně se na sebe zlobil. Ale jinak se pořád doslova hihňá.

Vážněji natočený je film Já, Daniel Blake. Je i on založen na skutečném příběhu?

Paul Laverty: My jsme pro téma byrokracie a sociální dávky dělali opravdu velký průzkum mezi lidmi. Mluvili jsme s mnoha, kteří s tím mají zkušenosti, chodí třeba do potravinových bank. Potřebovali jsme se dostat pod povrch byrokracie, pochopit systém sociálních dávek, protože to je něco, co má lidem pomáhat, ale ve skutečnosti je to především ponižuje. Film ale není dokument založený na příběhu jediného člověka. Právě proto, že se to ponížení v tolika příbězích opakovalo, jsme vytvořili postavy jako prototypy, jejichž prostřednictvím jsme chtěli osvětlit ten začarovaný, temný kruh. To, co se děje, nás inspirovalo, ale nekopírovali jsme to.

Měli jste už patnáct filmů na canneském festivalu. Přitom nevypadáte jako ti, kdo touží po lesku nóbl večírků - čím jsou pro vás právě Cannes důležité?

Ken Loach: Je to největší mezinárodní filmová událost, jezdí tam lidé z celého světa, a když film promítneme v Cannes, dostává se pak velmi dobře dál. Nehledě na to, že organizátoři jsou k nám velmi milí, jsem upřímně přesvědčen, že bez Cannes bychom pro své filmy těžko hledali tak velké publikum, jaké mají. Ale to se týká i dalších festivalů, jako jsou Karlovy Vary, Berlín, Benátky… bez festivalů by dnes filmy, jako jsou ty naše, publikum neměly, nedostaly by se k němu.

Jsou tedy dnes festivaly především distribuční platformou pro filmy, které mají hlubší myšlenku, chtějí předat nějaké poselství?

Paul Laverty: My tak úplně nevnímáme, že bychom sdělovali nějaké velké poselství. Dopředu na to nemyslíme, chceme vyprávět příběhy a ta sociální rovina se v nich otiskne, protože tvoří nezbytnou součást života. Kdyby se tomu mělo říkat poselství, bylo by to příliš syrové.

Ken Loach: Ale festivaly jsou opravdu nesmírně důležité. Právě proto, že je promítnou jednou, dvakrát, a když se pak dostanou do kin, lidé už o nich vědí. A tady je zapotřebí politická intervence, například ze strany Evropské unie, aby řekli jasně, že je třeba ochraňovat evropskou kulturu, nedovolit, aby ji ta komerční americká vytlačila. A také pro to něco udělat. Trh evropskou kulturu ničí, protože například ve Velké Británii se americké velkofilmy hrají v několika multiplexech najednou, zatímco dostat do kin film s titulky je velmi těžké.