Starají se vůbec o vás jako o předkapelu Guns N’ Roses dobře?

Ale ovšem, všichni jsou moc milí, dobře nás krmí a dovolili nám hrát čtyřicet pět minut. To je na předkapelu Guns N’ Roses dost. Myslím, že na jejich koncertech nikdo žádné předkapely ve skutečnosti vidět nechce. Vždyť jsou to Guns N’ Roses!

Vím o pár lidech, kteří v Praze přišli za vámi. U těch, kteří nemají tričko Guns N’ Roses, je určité procento naděje, že jsou na koncertě kvůli vám.

Vážně? To by bylo naprosto hříšné a skvělé. Už máme za sebou jeden koncert v Kodani a fanoušci byli v pohodě. Nikdo neodešel, i když přišli jen kvůli hlavní kapele.

Guns N’ Roses mají velmi oddané fanoušky. Dovedu si představit, že stát na pódiu před nimi není zrovna snadné.

Lehké to není. Ale hrome, předskakujeme Guns N’ Roses! Proto tu jsme. Možná tu nezískáme mnoho fanoušků, ale o to nám v tuhle chvíli nejde. Oni jsou jedni z našich hlavních vzorů, hrát před nimi byl náš sen.

Kdy jste se dozvěděli, že se možná splní?

My o to prosíme snad celý svůj život. Kdykoli se naskytla šance, zkoušeli jsme někoho přesvědčit. Předcházelo tomu pár bláznivých událostí. Třeba baskytarista Duff McKagan má kapelu, se kterou nám předskakoval v Evropě. Jindy byl zase náš zpěvák Simon hostem Slashe při vystoupení v Glasgow.

Takže je docela známe, i když to zní směšně, když to vyslovím nahlas. Nicméně jsme je tak hezky, jak to jen šlo, opakovaně žádali o to, zda bychom mohli vystoupit na některých z jejich koncertů. A před pár měsíci jsme se dozvěděli, že to vyšlo. Sen se splnil.

Čekala jsem spíš příběh o vyjednávání vydavatelství a manažerů.

Ne. Šlo to přes přátele. Ve skutečnosti jsou to naši přátelé.

Říkal jste, že v Kodani nebylo snadné získat si srdce návštěvníků koncertu. Jak budete na ten den vzpomínat?

Podle mě to byl vlastně úspěch. Byl jsem na podobných koncertech, kdy se po letech vrátila oblíbená kapela, už dřív. A tam opravdu nikdo není na nikoho jiného než na hvězdy večera zvědavý. I v Kodani na nás pár lidí hrozilo a dávalo nám najevo, že musí přetrpět náš set. Simon jim řekl, že víme, že chtějí vidět někoho jiného, a že my je chceme taky vidět. Takže si jen rychle odehrajeme to své a vypadneme, aby to mohlo začít. Všichni se zasmáli a začali i tleskat a povzbuzovat nás.

Nakonec to byl příjemný koncert, po kterém jsme navíc viděli na pódiu svou milovanou kapelu.

Biffy Clyro na koncertě před Guns N´ Roses v Praze.

Biffy Clyro na koncertě před Guns N´ Roses v Praze

FOTO: Ondřej Deml, ČTK

Pražský koncert je druhý ze čtyř společných. Máte také jako správní fanoušci trika s nápisem Guns N’ Roses?

Jistě! To je povinnost jejich fanouška, tím se člověk identifikuje. V Kodani byla naše šatna hned vedle stánku s propagačními předměty. Já si koupil triko a hrací karty. Náš zpěvák je nejoddanější, ukazoval na jednu věc za druhou a nakonec koupil skoro všechno.

Karty jsme ještě nehráli, ale trika jsme oblékli hned, a pak je hned zaprali, aby tak nezářila novotou. Mají na zádech vypsána data koncertů. Mít jejich triko s daty koncertů, na kterých jsme hráli, je něco neuvěřitelného.

Existuje ještě nějaká kapela, kterou byste podpořili s takovým nadšením?

Máme obrovské štěstí, protože už to všechno máme za sebou. Hráli jsme s Pearl Jam, Rolling Stones i The Who. Není moc kapel, které by zbývaly. Už jsou tam hlavně takové ty sny, které se bohužel nedají splnit. Jako třeba vystoupit společně s Nirvanou.

Ale zase jsme hodně hráli s Foo Fighters. Nebo třeba s Queen of the Stone Age jsme si užili dosyta. Všechny naše nejoblíbenější kapely jsou dnes našimi přáteli. Pořád tomu nemůžu věřit.

Co dál?

Nevím! Asi už jsme se dostali na úroveň, kdy jsou pro nás tito lidé dosažitelní. Můžeme si na ně sáhnout, pozdravit je, některým zavolat. Pořád si na to zvykám a občas se musím štípnout.

Ale zase přiznejme, že za sebou máte roky práce. Nestalo se to ze dne na den.

To je pravda. Makáme od té doby, kdy nám bylo čtrnáct. Přesto bych nikdy nevěřil, že když potkám Davea Grohla, přiběhne mě obejmout a řekne, že mě rád vidí.

V duchu se pořád rozplývám a uvědomuju si, že jsem si kvůli němu vybral, že budu hrát právě na bicí. Je to surreální.

Je vám přes třicet. Guns N’ Roses jsou padesátníci. Budete za necelých dvacet let stále na turné?

Nevidím důvod myslet si, že ne. Jsme ten typ kapely, která prostě pojede dál, ten typ umělců, kteří pokračují, i když už všechny štvou. Ne, to si dělám legraci, ale vždy jsme říkali, že chceme být taková ta kapela, která bude mít na konci třeba dvacet alb. Zatím jich máme sedm.

A to poslední vyšlo skoro přesně před rokem. Ellipsis vyšlo 8. července.

To je pravda. A myslím, že se povedlo. Do konce roku budeme intenzivně koncertovat a potom si vezmeme tak dlouhou pauzu, dokud nepřipravíme další desku.

Ale v mezičase chceme vydat album druhých stran singlů. Vnašem případě jde o písně, které jsme nahráli v Los Angeles v době přípravy Ellipsis, ale úplně nezapadly do konceptu. Jsou bližší spíš předchozímu albu.

Co byla nejlepší věc, kterou jste od vydání Ellipsis prožili?

Asi vystoupení v roli hlavních hvězd na festivalech v Readingu a Leedsu. Je to největší rockový dvojfestival v Británii a měl jsem z našich koncertů skvělý pocit.

Tam už jste přitom v pozici hlavních hvězd hráli v roce 2013.

Ano, bylo to podruhé. Hráli jsme tam po vydání předchozí desky Opposites. Je to zážitek, mají tam nádherné obrovské pódium, které vypadá jako raketa. Byl jsem šťastný, že jsme mohli přijet i s Ellipsis, zároveň jsem byl nervózní kvůli tomu, jestli dokážeme obstát i podruhé. Myslím, že se nám podařilo ten předchozí koncert překonat. Ano, to byl asi nejkrásnější moment od vydání té desky.

Poslední desku jste vydali před rokem a nyní máte v zásobě ještě jednu. Ale zajímalo by mě, jak dlouho po vydání alba trvá, než začnete myslet na to další?

Asi minutu. Ale ne od vydání, ale od dokončení. Už nyní máme pár skvělých kousků a uvidíme, co se stane příští rok. Chceme strávit nějaký čas ve Skotsku a dát dohromady nové písně. Navíc náš zpěvák Simon chce vydat své sólové album. Pořád se něco děje. Tuším, že něco dalšího nahrajeme koncem příštího, nebo začátkem přespříštího roku.