Zpěvák a kytarista Dave Grohl, do čtyřiadevadesátého roku bubeník Nirvany, má rockovou vášeň a divokost v srdci. Na pódium přišel deset minut před jednadvacátou hodinou sám. Rozehrál takto písničku Times Like These a v jejím závěru se k němu přidali další členové kapely. Ten okamžik určil ráz koncertu.

Foo Fighters servírovali výběr ze skladeb, které složili od čtyřiadevadesátého roku, kdy po konci Nirvany vznikli. Současně si s nimi s chutí pohrávali, takže Wheels uvedli v pomalejší verzi, jiným přidali pár minut sólového hraní, leckde trochu pozměnili aranže, zkrátka interpretovali je tak, jak je cítí dnes.

Dave Grohl je frontman v plné síle. V pozadí baskytarista Nate Mendel.

Dave Grohl je frontman v plné síle. V pozadí baskytarista Nate Mendel.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Koncert měl pravý rocková drajv.

Koncert měl pravý rockový drive.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To vše činili v reálu. Jejich zvuk, jenž vytvářely tři kytary (Grohl, Pat Smear a Chris Shiflett), tažná rytmika (baskytarista Nate Mendel a bubeník Taylor Hawkins) i klávesy (Rami Jaffee), disponoval potřebnou koncertní hrubostí, která se spolupodepsala pod konstatování o tom, že to byl pravý rockový koncert.

Grohl zpíval poctivě živě, tedy i s drobnými nepřesnostmi, které nicméně takové provedení doslova vyžaduje. Ve svém výrazu často používal křik, respektive mocné výkřiky, jako by tak chtěl strhnout pozornost publika, když se mu zdálo málo rozvášněné. Výkřiky uprostřed skladeb jsou manýra, patří ale k němu, zakládá si na nich a v praxi skutečně fungovaly tak, jak bylo výše nastíněno.

Dave Grohl v akci.

Dave Grohl v akci

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Poděkování divákům za skvělou podporu.

Poděkování divákům za skvělou podporu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Oddané fanoušky Foo Fighters nesporně uspokojili.

Oddané fanoušky Foo Fighters nesporně uspokojili.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Pódium bylo při tom všem celkem prosté. Zadní stěnu opanovala obrovská projekce, na které běžely záběry probíhajícího koncertu, po stranách pak visely obrazovky, na nichž bylo možné vidět totéž. Hra světel byla obstojná a funkční, což znamená, že nepřinesla žádné extra dobré nápady, zároveň koncert nijak neponižovala.

V některých momentech mu nicméně takříkajíc trochu padal řetěz. Třeba při představování jednotlivých členů, kdy každý z nich zahrál motiv nějaké slavné písničky, pak když v jistých skladbách bylo toho kytarového běsnění až příliš, a také zhruba v polovině programu, kdy došlo na kompozice méně výrazné.

Foo Fighters totiž nejsou kapela, která by měla ve svém repertoáru přehršel hitů. Monkey Wrench, Learn To Fly, My Hero, These Days, Skin And Bones s Jaffeeho sólem na akordeon či Arlandria mají dobrý melodický kořen a patří v tomto ohledu k těm nejlepším. Do více než dvouhodinového setu ale samozřejmě patřily i ty, jejichž melodický a třeba i aranžérský potenciál je menší. Tento nedostatek kapela pokaždé zastírala neoblomným nasazením.

Když diváci skandovali jméno formace, začal Dave Grohl hrát kytarový motiv a nechal chvíli na základě toho pokřiku vznikat novou skladbu. S diváky také rozmlouval, bavil je, usmíval se na ně, zkrátka patřil pouze jim.

Koncert Foo Fighters byl živý a upřímný.

Koncert Foo Fighters byl živý a upřímný.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V závěru kapela na pódium pozvala Jaze Colemana, frontmana britských Killing Joke, který žije v Praze. Zazpívali společně Requiem z repertoáru Colemanovy domovské kapely.

Večer přitom skvěle zahájila americká skupina Red Fang. Dvanáct let stará stonerrocková parta z Portlandu to hrnula jen jedním směrem, sice kupředu. Její skladby byly přímočaré, bez zbytečných kudrlinek v aranžích. Začala zostra a stejně tak skončila, a mělo to velkou sílu.

Foo Fighters, Red Fang
O2 arena, Praha, 27. června

Celkové hodnocení: 80%