Sedm let jste kurátorem série výstav Daydreaming, které snoubí hudbu s vizuálním uměním. Jste snílek?

Rozhodně ano. Snění je důležitou součástí umění. Musíte umět pustit uzdu fantazii.

Letošní rok jste zahájil výstavou Daydreaming with UNKLE – The Road: Soho, která se věnovala minulosti vašeho hudebního projektu. Znamenala pro vás její příprava hodně bilancování a ohlížení se do minulosti?

Trochu ano. Kromě minulosti je ale věnována převážně nové desce. Je i ohlédnutím za mým hudebním vydavatelstvím Mo’Wax a jde v ní i o budoucnost.

Výstavy jste začal připravovat v roce 2010, což je zároveň rok, po němž jste dlouho nepřišel s žádnou novou muzikou. Potřeboval jste si od hudby odpočinout?

Já se v té době rozešel se svým hudebním partnerem a tehdejší kapelou. Měl jsem těžké období a potřeboval jsem se chvíli věnovat něčemu jinému. Přál jsem si znovu najít sám sebe. Také mě zajímalo, jak mohou má práce a hudba fungovat v jiném prostředí. Proto jsem začal s výstavami Daydreaming.

Znamená vaše aktuální album The Road Pt. 1 úplně novou kapitolu UNKLE?

Naprosto. UNKLE jsem už jen já, nikdo další. Jistě, spolupracoval jsem s několika lidmi, ale je to už čistě můj projekt. Nějaký čas mi trvalo, než jsem našel vlastní hlas, ale myslím, že jsem to zvládl. Tohle album je toho důkazem. Mám pocit, jako že jsem se konečně vrátil ke svému zaměstnání.

Uvažoval jste, že byste vystupoval pod jiným, například svým vlastním jménem?

Ne. Já jsem tenhle projekt založil, když mi bylo šestnáct. Byl to můj nápad. Vybudováním UNKLE jsem strávil celý život. Nechce se mi vystupovat pod vlastním jménem, protože mám jako UNKLE historii. Navíc mám pocit, že to jméno nyní zná čím dál tím víc lidí.

Jaký máte pocit z toho, že se už pod touto značkou nemáte o koho opřít?

Cítím se šťastnější. Pracoval jsem s mnoha lidmi, všichni ale pocházeli z mého vydavatelství Mo’Wax. Bylo to trochu, jako kdybyste s někým chodila, a pak si vyrazila s jeho nejlepším přítelem, pak s jeho nejlepším přítelem a tak dále. Najednou zjistíte, že se potýkáte se stejnými záležitostmi, jako když vám bylo osmnáct. Potřeboval jsem čerstvý vzduch.

Je správné, když média UNKLE stále nazývají kapelou?

Ani ne. Je to můj projekt. Ale na druhou stranu mě na koncertech doprovází živá kapela, takže tam to má opodstatnění. Ale nejsem kapela, jako jsou třeba Massive Attack nebo Radiohead. Spíš bych se nazval hudebním producentem.

Říkáte, že nové album je inspirováno zkušeností z roku 2014, kdy jste byl dramaturgem britského festivalu Meltdown. Byla to klíčová inspirace?

Spíš mi to dalo sebedůvěru realizovat své nápady. Ale čerpal jsem z toho i inspiraci, bylo to pro mě opravdu důležité období. Pracoval jsem tehdy s mnoha skvělými lidmi, potkal jsem velké množství čerstvých umělců. Před začátkem Meltdown jsem se necítil moc dobře. Rozpadla se mi kapela, vydavatelství, které jsem založil, skončilo, vše se zdálo obtížné. Meltdown mě vrátil do světa hudby.

Na desce hostuje mnoho skvělých muzikantů. Přizval jste například londýnského folkaře a básníka Keatona Hensona, kytaristu Andrewa Innese z Primal Scream, Marka Lanegana, se kterým jste pracoval už dřív, či na Mercury Prize nominovanou zpěvačku jménem Eska. Kdo vás svým přístupem k hudbě překvapil?

Všichni byli skvělí. Bylo báječné pracovat s novými londýnskými umělci, ale i s osvědčenými spolupracovníky. Ale i celý můj produkční tým mě neuvěřitelně inspiroval.

Uvidíme některého z vokalistů na turné?

Jede se mnou Dorian Lutz, který si říká Mïnk. A mám úžasnou novou zpěvačku Fran Lobo. Bohužel to není turné, na které by bylo reálné vzít třeba Marka Lanegana, Keaton zase nerad vystupuje na festivalech, protože je stydlivý. V ideálním světě bych si je s sebou vzal na turné všechny, ale nejde to.

Co vás v současné době jako hudebníka uspokojuje?

Práce s dobrými lidmi. Už nechci žádné pitomé drama, toho mám po krk. Ve světě je dramat dost, nepotřebuji ho zažívat kolem sebe. Potřeboval jsem znovu objevit krásu tvoření hudby. Konec minulého období UNKLE byla neuvěřitelně negativní a toxická situace, už jsem v tom nemohl pokračovat. Chci v životě víc radosti. Hledal jsem mír.