Díky tomu dopadá na vystavená díla výrazné světlo a návštěvník si mnohde může všimnout i nenápadného detailu, který by za normálních okolností hravě přehlédl.

I když velká část prací má větší rozměry, je právě skrytý prvek v rozlehlosti plochy tím výtvarně nejzajímavějším momentem. Ságlová, jejíž portrét-olej na plátně od Jana Merty výstavu symbolicky uvádí, má totiž výrazný smysl pro estetickou řeč ornamentu, symbolu či křivky.

Citlivost na smysluplné zasazení konkrétního předmětu do neomezeného prostoru si nejlépe ověřila při landartových projektech v šedesátých letech minulého století. K nim patřilo například házení míčů do průhonického rybníka, ohňová pocta Gustavu Obermanovi či kladení plín u Sudoměře. Všechny tyto akce zaznamenal manžel výtvarnice, fotograf Jan Ságl a snímky jsou součástí expozice.

Jádrem přehlídky děl jsou však práce, které vizuálně pracují se symbolem králíka. Ságlová ho chápe coby mytologický fenomén, stejně jako obyčejné zvíře. Ovšem králík jako takový v sobě skrývá i zvláštní dualismus.

Jeho domácí mutace žije celý život v absolutní nesvobodě. Zná pouze kotce králíkárny a okolní svět má filtrovaný oky drátěného pletiva. Na druhou stranu králík divoký žije svobodný v neomezené rozlehlosti krajiny.

Zorka Ságlová: Der Blaue Reiter.

Zorka Ságlová: Der Blaue Reiter.

FOTO: katalog výstavy

Toto rozdvojení asi nejlépe vyjadřuje velkoformátová vlněná tapisérie Krajina s červeným králíkem. Obří silueta zvířete tvořená pouze červenou linkou trůní na zelenohnědém podkladu. Ten vytváří dojem zemědělské krajiny ubíhající k abstraktnímu horizontu. Živočich je sice na první pohled zasazen do nekonečného a svobodného prostoru, ale při pozorném pohledu na dílo uvidíme, že je omezen jeho rámem.

To představuje hlavní poselství tvorby Zorky Ságlové. Neustálá touha po nelimitované svobodě, která je pro člověka nezbytnou podmínkou jeho smysluplné existence.