Minulý rok jste absolvovali turné věnované desce Movements. Byla v tom nostalgie?

Nostalgie ani tak ne, ale jasněji se ukázalo, co všechno se v deseti letech od vydání Movements událo. Máme štěstí, že se nám podařilo si v oblasti elektronické hudby vybudovat kariéru. Je úžasné, že se nám s instrumentální hudbou, která je v podstatě okrajového žánru, podařilo zasáhnout srdce tolika lidí. Nemáme žádného zpěváka, či texty, které by si lidi mohli zpívat, takže to považujeme za úspěch.

Hudbu produkujeme odjakživa, už od té doby, co jsme se potkali ve školní kapele. Vždy jsme si přáli se hudbou živit a ono se to děje. Proto jsme se to loni rozhodli tímto způsobem oslavit. Druhá stránka toho turné byla ta, že jsme takto symbolicky uzavřeli jednu kapitolu. Ohlédli jsme se za tím, co jsme vytvořili, a zeptali se sami sebe, co nás může čekat dál. To nás samozřejmě přivádí k novému albu Galvany Street.

Ještě předtím mi vysvětlete, proč máte pocit, že bylo třeba dosavadní kapitolu po vydání alba EVE v roce 2013 uzavírat. V čem nastal předěl?

Je to přirozená umělecká potřeba se vyvíjet, nalézat neustále něco nového. Snadno se začneme nudit, proto se pořád rozhlížíme, co bychom mohli vyzkoušet. Booka Shade mají se svými melodiemi a basovými linkami snadno rozpoznatelný zvuk. Věříme, že jsme tím klubové elektronické scéně přispěli. Když jsme před třemi lety začali tvořit písně pro nové album, měli jsme pocit, že jsme, co se týká žánru tech house, řekli už docela dost. Ne, že by se nám ten styl přestal líbit, ale už jsme měli chuť nalézt nový způsob vyjádření.

Čím je ten směr charakteristický?

Mám kořeny v psaní písniček, vokály pro mě vždy byly podstatné a v Booka Shade jsem si jich příliš neužil. Chtěl jsem s nimi začít experimentovat daleko víc než dřív. Rozvíjíme teď jinou stránku. Většina lidí zná naši tanečnější tvář, ale máme i druhou, která má atmosféru soundtracků, je pomalejší a uvolněnější. Na albu byly vždy obě tyto polohy, ale nyní jsme se rozhodli soustředit především na tu druhou. Písničkovější deska Galvany Street je důkazem.

Zpěvák Craig Walker v minulosti spolupracoval s různými hudebními formacemi. Co z jeho předchozí tvorby máte nejraději?

Vím, že zpíval například v Archive, něco z toho nám i pouštěl a bylo to dobré. Osobně ale miluji píseň Fade Out Lines, kterou nahrál s deephousovým producentem jménem The Avener. To je jedna z mála skladeb, kterou jsem si v životě pořídil jako singl.

Dovedete si představit, že byste se v budoucnu elektronické taneční hudbě vzdálili ještě výrazněji?

Těžko říct. Věnujeme se jí celý život, takže si nedovedu představit, že bychom ten žánr opustili úplně. Otázka je, jak moc se budeme držet klubové scény. Ta v našich životech hrála nesmírnou roli. Elektronickou hudbu produkujeme už od začátku devadesátých let. Jako děti jsme vyrůstali s novou vlnou, syntezátory obecně, počátkem devadesátek nás obklopilo techno a house. Máme to v DNA, kompletně ten styl opustit by bylo příliš těžké. Žiju tím.

Ne že bych příliš často chodil na party, ale miluju ten koncept. Lidi jdou tancovat a bavit se. Proto mě tak uspokojuje, že k tomu přispíváme naší hudbou. Energie se v klubu z pódia na publikum odráží jako pingpongový míček.