Belfiato Quintet existuje od roku 2005. S jakou ambicí jste ho zakládali?

Můj bratr, klarinetista Jiří, je o dva roky starší. Tenkrát se na hudebním gymnáziu potkal se svými vrstevníky, kteří byli pro hudbu stejně nadšení, a s jedním z nich si řekli, že by spolu mohli hrát. Když prozradil, že má sestru, která hraje na lesní roh, dohodli se, že vznikne dechové kvinteto. Vlastně jsme si tenkrát jen tak pro radost hráli a ambice jsme neměli skoro žádné. Chtěli jsme hrát spolu.

Dnes jsem za to ráda, protože to byla výborná škola. Naučili jsme se hrát ve skupině, poslouchat se, vnímat se. Z těch začátků všichni stále čerpáme, a to i při účinkováních v jiných tělesech.

Mají u nás dechová kvinteta tradici?

Mají, ale současně musím říct, že jich u nás není mnoho. V období klasicismu tvořil český hudební skladatel Antonín Rejcha, jenž jako první začal psát skladby pro dechový kvintet. Složil jich asi čtyřiadvacet. Žil v letech 1780 až 1836 a většinu života pobýval v Paříži. Přispěl k tomu, že v oblasti dechové hudby si kvinteta získala velmi dobrou pozici.

Všechny skladby, které máme v repertoáru, a nejsou to samozřejmě jen ty Rejchovy, jsou napsány pro dechový kvintet. Repertoár pro naše těleso je velmi bohatý a máme z čeho vybírat. Přesto existují i některé velmi vydařené úpravy. Například Americký kvartet od Antonína Dvořáka pro smyčcové kvarteto. Je to výjimečná skladba, navíc Dvořák pro dechový kvintet žádnou nenapsal, takže tuto úpravu na svých koncertech hrajeme.

Na své album jste nahráli skladby Janáčka, Foerstera a Haase, českých klasicistních autorů z dvacátého století. Proč jste si je vybrali?

Pro nás byly jasnou volbou, protože je máme ve svém repertoáru už řadu let. Také jsme chtěli, aby na albu byly skladby českých autorů, a kombinace Haase, Janáčka a Foerstera je zkrátka skvělá.

Rejcha žil ve Francii, odkud do světa přišla také řada skladeb pro dechová kvinteta. Existuje nějaké spojení mezi francouzskou a českou školou?

U nás je velká tradice lesních rohů, která je spojená s lovy a hony. Dříve to byl dorozumívací nástroj pro myslivce, kteří si jeho prostřednictvím dávali informace. Později čeští muzikanti jezdili do Francie učit se na lesní roh hrát. Obecně pak platí, že kolébkou dřevěných dechových nástrojů je Francie, takže ta blízkost je jasná.

Můj kolega Honza Souček a já jsme nějaký čas studovali hru na své nástroje na hudebních školách ve Francii. V červenci budeme vystupovat na festivalu v Montpellieru. Ve Francii si české hudby váží.

Váží si jí i jinde…

To máte pravdu. Jezdívám například často do Japonska a představte si, že zatímco české děti si ve školce zpívají třeba písničku Prší, prší, japonské děti si broukají Smetanovu Vltavu. Je pro ně naprosto okouzlující. Kdykoliv tam navíc s Českou filharmonií přijedeme, vždy hrajeme skladby českých autorů, protože je japonští diváci chtějí slyšet.

V České filharmonii, jejíž jste také členkou, jste spolupracovala s nedávno zesnulým dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Jak na něho vzpomínáte?

Pro mě to je naprosto zásadní člověk v mém uměleckém životě. V sedmnácti letech jsem začala profesionálně hrát v Pražské komorní filharmonii, kterou pan Bělohlávek založil. Byl tedy u startu mé kariéry. Když jsem po pěti letech odcházela do České filharmonie, bylo to ve stejné době, kdy do ní přišel i on. Celých osm let, co se živím hudbou, jsem tedy prožila s ním.

Měli jsme hezký vztah, každé setkání s ním pro mě bylo výjimečné, současně příjemné a velmi osobní. Jeho odchod pro mě není jednoduchý a musím říct, že jsem se s ním ještě nesmířila.