Malíř, hudebník a scenárista Martin Němec: Jsem v podstatě líný a rád se válím

Ani moc ne. Vnímám to legrační jubileum spíše s nadsázkou. Zkrátka mě zastihlo v pubertě. Jsem teď v trochu hektickém tvůrčím období, a možná tedy zemřu za letu. Můj starší kamarád mi říkal, že od šedesáti přestal dobíhat tramvaj, což by celkem šlo. Horší bude, až mě někdo v tramvaji pustí sednout.

Popravdě řečeno, věk si moc nepřipouštím. Neustále se pohybuji v generačně pestré společnosti. Třeba našemu bubeníkovi je třiadvacet, na rozdíl od kapely Precedens, které je letos třicet pět. Nevyhledávám posezení s výlučně generačními ani profesními vrstevníky, nejlepší je generační mix. A to ani nemluvím o genderové vyváženosti. Když u stolu není alespoň jedna žena, chlapi bývají nudní a nemají motivaci.

Striktně odděluji hudební a malířskou tvorbu. Díky svému znamení Blíženců, tedy lehké paranoie, nemám problém přecházet z jednoho oboru do druhého. Udělám střih a soustředím se plně na danou věc. Malující hudebník nebo hrající malíř fakt nejsem.

Zcela zásadně. Malířství je intimní záležitost. Stačí mi puštěné rádio s vážnou hudbou nebo hrou pro mládež. V posledních měsících maluji horečně, protože chci mít na výstavě v Nové síni, když už se tak jmenuje, hodně nových věcí.

V Nové síni jsem vystavoval už dvakrát. Takže tam rozhodně nebudu věšet stejné obrazy. Slovo retrospektiva nemám moc rád. Je to něco jako bilance, na ni je dost času po smrti. Ale určité prvky vzpomínání tam budou, protože to stavím jako konfrontaci nové tvorby se studentskými i dětskými obrazy. První olej jsem namaloval v pěti letech. Dřív, než mě naučili psát.

Jistě, má zcela unikátní rozptýlené denní světlo. Vždy se zatajeným dechem čekám, jak věci v tom povznášejícím a funkcionalisticky jednoduchém prostoru vyznějí. Veškerá umělecká tvorba je pro mě sice dobrodružstvím, ale přesto stále urputně věřím v duchovní poselství umění. Nová síň je vhodná. Vypadá trochu jako obřadní.

Těžko říct, od dětství mě zajímaly i pokleslé žánry, jako třeba komiks. Hojně jsem navštěvoval kreslíře Káju Saudka. Ten mě inspiroval specifickou popartově jedovatou barevností, která bývá důležitým aspektem některých mých obrazů. Erotické mé perlorodky a jiné bytosti ale nebývají. Jsou prostě nahé. Tak člověk přichází na svět a tak přichází i do mých obrazů.

U posledního velkého plátna s názvem Na houpačce, které právě dokončuji, jsem si pár malinkých skic načrtl. Nicméně se většinou řídím spíš intuicí a rád sám sebe překvapuju. Pokud možno příjemně. To platí i při psaní povídek a vlastně i v hudbě, kam zase přinášejí velmi mnohá překvapení moji spoluhráči a samozřejmě obě zpěvačky. U Precedens Iva Marešová a u Lili Marlene Dáša Součková.

Mám rád ironii, takže nejlépe přesně šedesát. Snad se tam vejdou. Mám takové cykly věcí z poslední doby, třeba břichomluvce, ve kterých se zabývám existenciálními tématy, jako je snaha o ovládání druhých, omezování vzájemné svobody. Vše ale v poněkud groteskní nadsázce.

Protože není kunsthistorik. Líbí se mi jeho humor, herectví i mluva. Když vznikal můj poslední scénář, který teď nabízím několika producentům, psal jsem jednu ze dvou hlavních rolí Arnoštovi na tělo a moc mě potěšilo, že se s tím ztotožnil. Teď už zbývá jen sehnat těch pár desítek miliónů a může se točit.

Režisér Petr Slavík o mně natočil dokument, který se bude vysílat 16. června na ČT art, 20. června proběhne koncert Precedens a Lili Marlene v pražské Malostranské besedě. V srpnu udělám v Semilech společnou výstavu s díly svého otce a syna. Říkám tomu třikrát Němec.

Rádi bychom s Precedens letos natočili novou desku, chystám knížečku svých fejetonů a mám rozepsanou knihu povídek. A to jsem v podstatě líný a ze všeho nejraději se válím po zemi se psem Barneym.