Česká malířská legenda Jiří Sopko: Malbu není možné umrtvit

Moje malby byly vždy založené na barvě. Už na škole byl mým duchovním otcem James Ensor. Pocházel z belgického Ostende. Jeho vliv je znát v mých raných tmavých obrazech. Intenzivní barvy, které začínají s věkem trochu mizet, se objevily, když jsem těsně po škole odjel na Kypr. Bylo tam úplně jiné světlo, které tvořilo tu barvu. Tam jsem se změnil.

Barva zůstává, ale není tak intenzivní a agresivní. Člověk začíná žít z podstaty, co nasbíral za celý život. Někdo zvadne a stane se ve své tvorbě impotentní, ale jsou autoři, kteří se na sklonku věku dostávají na další vrchol. Jejich energie neuvadla. Jako by se znovu nadechli. Dokonce jsou zaznamenané případy, kdy měl umělec alzheimera, ale vůbec se to nepromítlo do tvůrčí oblasti. Měl to De Kooning nebo sochař Chillida. Zastavila je až smrt.

Je v tom trochu skrytý význam. Hrob jako symbol díry, dokonce se tak i jeden obraz jmenuje. Když se ještě vrátím k barvě, dělám často triptychy – mají stejný motiv, ale jiné barevné řešení. Je mezi nimi souvislost, ale můžou existovat i solitérně. Moje malba vychází z mé malby. Pro mě je hlavní proces tvorby.

Ano, souviselo to také se životem v socialistickém zřízení. Byl to skrytý odpor, protest. Když jsem jednou vystavoval své akvarely v Sokolově, přišly cenzorky a okamžitě výstavu zrušily. Takhle jsme se sochařem Karlem Neprašem zlikvidovali jednu galerii, kterou kvůli nám úplně zrušili. Dlouho jsem navíc nesměl vystavovat v celé republice, tak jsem se patnáct let živil restaurováním po hradech a kostelích, kde jsem opravoval fresky a sgrafita.

Problém bylo najít v sobě sílu malovat; udělat si na vlastní tvorbu čas. Tehdy to vypadalo, že moje tvorba nemá vůbec žádnou perspektivu. Přesto mě hnala moje vnitřní potřeba se vyjádřit, pomáhali mi hospodští kumpáni. Navzájem jsme se provokovali. Tehdy jsme se potkávali především s Karlem Neprašem, Jiřím Načeradským, Otou Slavíkem, Evženem Brikciusem, Zbyškem Sionem. Společně jsme blbli u piva.

Po 26 letech neučím a jsem z toho trochu vyhozený. Teď když bilancuju, tak mi zůstalo asi pětadvacet studentů, o kterých se ví. To není špatný výsledek.

Umělecká malba se vlastně moc učit nedá. Můj systém výuky byl podobný tomu, jak se to dělávalo v 19. století. V ateliéru jsem byl skoro denně a díval jsem se, co studenti dělají. Někdy jsem jim k tomu neřekl vůbec nic, někdy jsem mluvil jenom s jedním a pak jsme měli dohromady společnou schůzku.

Podstatné pro mě bylo, abych viděl jejich proces malby, protože při něm se může během deseti minut něco podstatného stát, co často studenti nepostřehnou. Snažil jsem se všimnout si té změny a podpořit je v tom. Celou dobu jsem jim říkal, aby vydrželi a nenechali se odradit. Podle mě je kantor navigátor, který pomáhá studentovi, aby našel sám sebe.

Ono se proměnilo úplně všechno. Nejen samo výtvarné umění. Někteří tvrdí, že malba je mrtvá. Já si myslím, že ji není možné umrtvit. Bude se sice dál měnit, ale zůstane jako skutečně velmi individuální projev. Už nebudou žádné -ismy. Teď je hlavní konceptualismus, a do toho se všechno napere. Na konceptualismus někdy ani nemusíte mít talent výtvarný, ale musíte mít talent jiný: třeba umět provokovat nebo dělat recesi. Posledním velkým stylem byla secese – tady za rohem je jedna z nejhezčích staveb Victora Horty. Ze secese se stala velká móda a manýra, pod niž se schovala spousta průměrných malířů. Uživila skoro všechny. Stejně nakonec zůstala známá jen špička.

Chodil jsem k Pelcovi, což byl zvláštní, velice vzdělaný pán. Chodíval do ateliéru jednou týdně a stále si pískal. Když jsem jednou maloval portrét nějaké modelky, stál mi za zády a pak jen pronesl ‚Jo, jo, jo, to by šlo‘. A odešel pryč. To byla jediná věta, kterou jsem od něj za celé čtyři roky uslyšel. Dával nám absolutní svobodu. A byl to právě on, kdo mi jako první přinesl Ensorovu monografii. Prokoukl mě.

Někdo mi říkal, že je na trhu Boštíkových obrazů víc, než Boštík sám skutečně namaloval. Kvůli padělkům za mnou do školy jezdil policista z Brna, jehož tým rozkryl celou skupinu podvodníků. Všichni byli Češi, obrazy našli u německého kupce, který policii tvrdil, že je koupil z nějaké pozůstalosti. Padělky svých obrazů bezpečně poznám, mám na to fígl. Falza se dotýkají třeba i Franty Skály. Například když se Picassovi nějaké falzum líbilo, tak řekl, že je to jeho dílo. A ještě líp to řešil Corot. Když mu přinesli nějaký obraz, o němž si mysleli, že je jeho, tak ho opravil, podepsal a dal jim ho zpátky.

Pro mě je klíčové nelhat a nepředstírat.