Článek
Co můžeme čekat od pražského koncertu?
Koncept byl tentokrát prostý - dát dohromady skutečně výjimečnou skupinu muzikantů a napsat pro ně nějakou hudbu, ale aby navíc byli stejně dobře schopni hrát cokoli z jakéhokoli bodu mé kariéry. Je to výjimečná živá kapela, na každém postu je opravdu výborný hráč.
Na tomto turné jsme si užili skvělé okamžiky. Hráli jsme hodně mojí hudby, kterou jsem už nějakou dobu nehrál a (basistka) Linda Oh i (pianista) Gwilyn Simcock skutečně chápou šíři záběru v celém spektru mojich věcí. A Antonio Sanchez zůstává jedním z největších bubeníků této doby.
Nejsem velkým fanouškem žánrů nebo rozdělování hudby podle stylů
Koncerty jsou velmi dlouhé a zahrnují široké oblasti (mé tvorby). Jsem si jist, že lidé, kteří po dlouhou dobu sledovali mé věci, si to užijí, ale stejně také i někdo, komu není známa žádná z nich.
Budete hodně improvizovat?
To je pro mě klíčové téma, proto jsme tady.
Zaprvé nejsem velkým fanouškem žánrů nebo rozdělování hudby podle stylů. Hudba je pro mě jeden velký univerzální způsob života a bytí. Hudebníci, které nejvíc obdivuji, disponují hlubokými znalostmi nejen o hudbě, ale o životě obecně, a to, co milují, dokáží promítnout do zvuku. A když to někdo umí provést na místě jako improvizátor, pak je to obyčejně můj oblíbený typ hudebníka. Když je tu stejný instinkt a schopnost popsat ty nejosobnější a nejpodstatnější prvky identity jednotlivců prostřednictvím psaného materiálu, je v podstatě stejná činnost, třebaže za úplně jiného napětí.
V prvé řadě se cítím být hudebníkem v nejširším slova smyslu. Všechny podmnožiny toho, jak se o hudbě většinou hovoří slovy, která lidé používají, aby hudbu popsali, je v podstatě jen kulturní/politická diskuse, jež mě nezajímá tolik jako duch a zvuk samotné hudby.
Pro mě jsou všechny nahrávky, které jsem za léta vytvořil, jako jedna dlouhá deska nebo jeden dlouhý příběh rozdělený do různých kapitol s odlišnými tóny a zvuky a různými postavami, které přicházejí a někdy přinášejí radikálně odlišné emoce.
A co se týče toho, co se děje pod pokličkou během improvizování, tak se vždy snažím, aby mě hudba, která je právě po ruce, nasměrovala ve smyslu instrumentace, šíře a citovosti. Hraji rád opravdu zhuštěně anebo opravdu řídce, hlasitě, jemně či naopak v celém dynamickém rozsahu, v akordech anebo mimo akordy - to samo však pro mě moc neznamená, použiju všechno, co se mi zdá, že v tu chvíli zní nejlépe v tom, co se v danou chvíli zrovna odehrává. Láká mě právě ten kreativní impuls, mnohem víc než arbitrární rozlišování toho, čím se liší jedna sada možností od druhé.
Jak jste vybíral současné obsazení odlišné od toho z projektů Unity?
Po deset let jsem sledoval Gwilyma Simcocka. Je to podle mého názoru jeden z nejtalentovanějších pianistů, který se za dlouhou dobu objevil. A má něco společného s jiným mým oblíbeným pianistou Bradem Mehldauem, on i Brad tvrdili, že je velmi inspirovala moje hudba, kterou slyšeli jako kluci z některých mých desek. Gwilym také do hloubky chápe citlivost, kterou moje věci evokují a současně vyžadují. Kromě toho je prostě skvělý muzikant. Piano je pro mě podivný nástroj, většinou jsem vždy preferoval velmi otevřené situace, kde melodie zajímavým způsobem vyjadřují harmonii. Ale se správným hráčem a tou pravou citlivostí mohou kytara a piano vytvořit fantastickou kombinaci. Gwilym a já toho můžeme dosáhnout.
S domluveným Antoniem a Gwilymem tu byla zajímavá příležitost zjistit, kdo by tu byl, aby se vytvořilo kvarteto. V tuto chvíli je v New Yorku mimořádná hojnost hráčů. Rozhodl jsem se vyrazit ven a vyzkoušet každého, kterého bych mohl a který mi byl doporučen.
Po docela rozsáhlém hledání se na vrcholu ocitla Linda Oh jako nejlepší volba. Představuje něco mimořádného. Má všechny potřebné schopnosti, cit pro čas, hlubokou znalost harmonie, skvělý zvuk nástroje i techniku, ale ještě s ní přichází něco dalšího. Dokáže vystupovat tak, že posluchače vtáhne a přiměje je sledovat detaily příběhů, které spřádá. V jejích sólech je hloubka vyprávění a linky, jimiž doprovází další hudebníky, jsou mimořádné. Navíc, stejně jako Gwilym (a taky jako Antonio), dokonale zná moje věci od mých hudebních počátků. Řekla mi, že dospěla při poslechu mých triových nahrávek s Davem Hollandem a Royem Haynesem Question and Answer (z roku 1990). Skutečně této oblasti rozumí a má v hudbě velmi široký záběr, který se odráží v její vlastní tvorbě a ve všech kapelách, s nimiž hrála v New Yorku. Bylo skvělé ji mít každý večer v kapele, je to opravdu přínos.
Jak se vám daří vyhnout se opakování sebe sama?
Měl jsme vždy mnohem více nápadů než času na nich dělat. To je druhá strana tohoto problému.
Jak nahlížíte stará alba American Garage, As Falls Wichita, They Way Up nebo až noisové Zero Tolerance for Silence?
Pro mě jsou všechny nahrávky, které jsem za léta vytvořil, jako jedna dlouhá deska nebo jeden dlouhý příběh rozdělený do různých kapitol s odlišnými tóny a zvuky a různými postavami, které přicházejí a někdy přinášejí radikálně odlišné emoce. Každá deska, kterou jsem udělal, přinášela ideu zkusit sladit věci, co mám v hudbě rád a které ve mně rezonovaly s tím, co jsem vnímal jako mé oblíbené aspekty u hudebníků, jež jsem najímal, aby se ke mně připojili v dané části cesty.
Současně však jsou všechny skladby na těchto deskách pořád živé a vyvíjejí se. Forma, ve které existují na té či oné desce, představuje jen část toho, jaká skladba je, nebo by mohla být. Pokaždé (při každé interpretaci) je nová.
Jak důležitá pro vás byla spolupráce s pianistou Bradem Mehldauem?
Byl jsem obrovským fanouškem Brada od prvních pěti sekund, kdy jsem ho slyšel na první desce kvartetu Joshuy Redmana (album Moodswing z roku 1994). Byl jasně dalším velkým klavíristou. Rád s ním hraju a jsme si jisti, že toho v budoucnu uděláme víc.
Kdo na vás měl největší vliv?
Když se podíváte na seznam hudebníků, s nimiž jsem pracoval, tak je to taky seznam mých oblíbených hráčů. Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval s tolika nejlepšími hráči na světě ze všech možných generací. Pro mě je nemožné vybrat jednoho.
Co pro vás znamená využití kytarového syntezátoru?
V zásadě je kytara kus dřeva se strunami nataženými na něm. Mám rád kytaru, možná teď více než v jakémkoli jiném bodě svého života, ale dívám se na ni tak, jako se dívá tesař na šroubováky ve své soupravě nářadí. Jsou tu, aby dobře odvedly svou práci, máte jich celou řadu na různé práce. Ale ani skutečně dobrý šroubovák vám nepomůže postavit opravdu dobrý dům, když nevíte, jak se staví dům. Ale s přijatelným nářadím může skvělý řemeslník udělat cokoli. Tak to je.
Mám rád jasný záměr. Myslím si, že výsledky mohou záviset na mnoha různých věcech, jestliže však je základní záměr postaven na určitém druhu osobní autenticity, pak je často výsledek dobrý.
Když jsem si uvědomil, že největší část mých věcí je konceptuální a že skládáním hudby bych mohl vytvořit úplné prostředí, kde se odehrávají věci, přijal jsem tuto misi. Rád vytvářím kontext, prostředky jsou na této misi druhotné.
