Jak jste se vlastně k prvnímu albu dostal?

Písničky jsem začal skládat asi před osmi lety. Nedělo se kolem toho zpočátku nic, až teprve později mě lidé začali vnímat jako textaře skladeb pro Voxela. Já přitom souběžně vystupoval sám, se svým repertoárem. Zájem o mou tvorbu odstartovala v roce 2012 písnička Vymlácený entry.

Upozornil jste na sebe psaním textů pro Voxela. Nechtěl jste se stát jenom textařem?

Vůbec ne, vždycky jsem chtěl být písničkář. Už před těmi osmi lety jsem si vydal dvě demonahrávky, vždy s deseti písněmi. Zveřejnil jsem je na serveru Bandzone a na to konto se ozval Voxel, který mě oslovil s tím, jestli bych pro něj napsal nějaké texty.

Proč vystupujete jako Pokáč?

Protože mi tak moji přátelé říkali ještě předtím, než jsem začal hrát na kytaru. Na gymplu jsem byl nejdřív Poky a později Pokáč. Je to odvozeno od mého jména. V roce 2009 jsem pak měl mít první vystoupení. Kamarád, který ho organizoval, mi před ním zavolal a zeptal se mě, jak mě mají napsat na plakáty. Řekl jsem si, že Honza Pokorný je moderátor Radiožurnálu, a tak, aby se to nepletlo, požádal jsem ho, aby na plakát napsali Pokáč. Od té doby tak vystupuju.

FOTO: Warner Music / Dominik Kučera

Jak první koncert dopadl?

Předtím jsem už hrál kámošům na chatě a na mejdanech, ale tohle byl první koncert pro lidi, kteří mě většinou neznali. Dopadl asi dobře, i když si z něho pamatuju jenom to, že jsem začal a skončil. Co bylo mezi tím, nevím, nějak se mi to vypařilo. Nedávno jsem z toho koncertu objevil nahrávku a umístil jsem ji na svůj YouTube kanál.

Jak jste postupem času nabíral písničkářské sebevědomí?

Napsal jsem první písně, vyšly první demosnímky, ale potom se nic nedělo. Když jsem své skladby poslal do hudebních vydavatelství, zpravidla mi nikdo neodpověděl, a tak jsem se dostal do období, kdy jsem rok dva nenapsal nic. Neměl jsem motivaci.

Následně se ale ozval Voxel a Tomáš Klus si mě v roce 2012 vybral jako předskokana na dva koncerty svého turné. V té době jsem napsal písničku Zejtra je taky den, která byla docela úspěšná. Tyhle věci mi vrátily sebevědomí.

Myslím si, že člověk může napsat mraky písniček. Aby se ale přesvědčil o tom, že to má smysl, potřebuje k tomu pozitivní zpětnou vazbu.

Prožíval jste už někdy tvůrčí krizi?

Prožívám ji neustále. Jelikož se ale stala součástí mého uměleckého života, tak ji už ani nevnímám. Důležité je jít si za svým cílem a věřit si.

Považujete se za písničkáře na plný úvazek?

Žiju pro to, vždycky mě to bavilo. Sedm let jsem hrál pro pár lidí v kavárnách a klubech, sedm let jsem za to nic nedostal, ale naplňoval mě okamžik, kdy jsem napsal písničku a potom ji zazpíval lidem. Přestože na mě dlouho nikdo nechodil, pořád mě to bavilo a věřil jsem, že se to změní. Tím spíš, když mi tu a tam někdo řekl, že se mu to líbí.

Dnes se už hudbou živím. Přitom však pořád chodím do práce, dva tři dny v týdnu dělám programátora. Dává mi to životní rovnováhu, se kterou jsem spokojený.

Na vaší desce je písnička 26, která je o vašem věku. Co tak důležitého bylo na vašich posledních narozeninách, že jste o nich napsal píseň?

Dlouho jsem chtěl napsat písničku, jež bude mít v názvu číselné zpodobnění věku. Naladěn jsem na to nakonec nejvíce byl, když jsem slavil šestadvacetiny. Zpívám v ní s nadsázkou o tom, že začínám pomalu stárnout. S velkou nadsázkou, protože ji mám rád.

Proč?

Jestli něco provází můj život a mou tvorbu, pak je to láska k nadsázce a ironii. Není to lehké, protože ne vždy to lidé pochopí. Například o písničce Nikde žádnej sníh polovina lidí říká, že je veselá, a druhá polovina tvrdí, že je strašně smutná. O to víc mě to baví, a myslím si, že mě to bude bavit dál.

Prosadil jste se skladbou Vymlácený entry, která je o sociálních sítích. Je vám život v internetovém prostoru blízký?

Sociální sítě jsou můj druhý svět. Jednak mě baví a také je to pro muzikanty důležité prostředí. Umožňuje blízce komunikovat s fanoušky, což je velmi důležité. Snažím se odepisovat na všechny zprávy, komentovat věci, reagovat.

Často mi lidé napíšou, že někdo z jejich blízkých slaví narozeniny a jestli bych pro něho nemohl natočit nějakou video zdravici. Vezmu tedy svůj telefon, do kamery popřeju všechno nejlepší, pozvu oslavence na koncert, potom to zavěsím na Facebook a výsledkem je jeho radost. Mnoho lidí mi už napsalo, že jsem jediný muzikant, který jim odepsal. Pro mě je to ale to nejmenší, co mohu udělat. Komunikaci s fanoušky se denně věnuju hodinu až dvě.

Víte, před mnoha lety jsem miloval skupinu Lunetic. Kdyby mi tenkrát její člen Martin Kocián napsal nebo poslal video, zbláznil bych se radostí.