Hlavní obsah

Petr Janda: Cítím se dobře, ale co kdyby…

Právo, Jaroslav Špulák

Od třiašedesátého roku je zpěvák, kytarista, skladatel a textař Petr Janda členem legendární rockové skupiny Olympic a 2. května oslaví své pětasedmdesáté narozeniny. Při té příležitosti vyšlo výběrové album nazvané Ještě držím pohromadě/Best Of.

Foto: Michal Doležal, ČTK

Petr Janda chtěl v roce 1973 s hudbou skončit. Dnes je rád, že to neudělal.

Článek

S hudbou jste začal už na konci padesátých let minulého století. Jak na to vzpomínáte?

V devíti jsem začal hrát na housle a ve třinácti na kytaru. Pokud jde o kapely, nejdřív jsem hrál na klarinet v dixielandu se spolužáky. Ten klarinet ještě mám, i když už na něj moc neumím. Vlastně si dnes ani pořádně nedovedu vybavit, jak ta naše kapela hrála. Přitom by mě to moc zajímalo. Měli jsme dokonce pár vystoupení, ale pak mě to přestalo bavit, protože přišla kytara.

Na gymplu jsem pak měl s jedním kamarádem kytarové duo. V roce 1958 jsem začal hrát s kapelou Sputnici a mezitím jsme si s Petrem Kaplanem a Pavlem Chrastinou párkrát někde zahráli rokenrol. Od roku 1960 jsem hrál v Big Beat Quintetu a ve třiašedesátém jsem dostal nabídku jít od Olympiku.

Kdy jste nabyl dojmu, že byste mohl u muziky zůstat?

Možná už v roce 1963, kdy jsme s Olympikem začali hrát v divadle Semafor v představení Ondráš podotýká. Bral jsem pětapadesát korun za večer a současně jsem chodil do práce, opravoval jsem telefonní ústředny. Vydělával jsem asi dvanáct set korun měsíčně, což byl tehdy mírně podprůměrný plat. Když jsem ale v Semaforu zahrál dvacet představení měsíčně, měl jsem k němu ještě jedenáct stovek navíc. Tenkrát jsem si říkal, že bych se tím mohl docela slušně živit.

V následujícím roce jsme začali jezdit na zájezdní představení a v kapele jsme se dohodli, že se budeme hudbě věnovat profesionálně. Předpokládali jsme, že Jirka Laurent, který pracoval jako inženýr, do toho s námi nepůjde, což se také stalo. Zůstalo tvrdé jádro, tedy Franta Ringo Čech, Mirek Berka, Pavel Chrastina a já. Dal jsem v práci výpověď, ale nechtěli mě pustit a rok a půl si mě ještě drželi. Potom za mě můj otec sehnal náhradu a oni mě konečně propustili. Od roku 1965 jsem profesionální muzikant.

Foto: Michal Doležal, ČTK

Petr Janda se svým albem k narozeninám.

Nebál jste se, že se neuživíte?

Měl jsem z toho strach, to je pravda. V pětašedesátém roce byla navíc taková hloupá doba. Olympic byl sice relativně slavný, ale neměl jedinou vlastní písničku. Pořád jsme mydlili rokenroly s Mikim Volkem a Pavlem Bobkem, kteří s námi zpívali. Tenkrát jsme se dohodli, že musíme začít pracovat na svém repertoáru, no a já složil Dej mi víc své lásky, obrovský hit. Byla to naše druhá vlastní písnička, ale první slavná.

Jaká byla ta první?

Jmenovala se Mary a měla anglický text. Zajímavé je, že ho napsal John Mucha, kterému tehdy bylo asi patnáct let a vrátil se zrovna z Anglie. Franta Čech napsal text v češtině a on ho přeložil.

Chtěl jste se někdy vrátit zpátky do zaměstnání?

Chtěl, v roce 1973. Tehdy odešel z kapely Jirka Korn, byla úplně rozklížená a mně se v ní nelíbilo. Byli jsme odepsaní a fanoušci nás nenáviděli, protože jsme je zradili. Přestali jsme totiž hrát bigbít a dělali pop. Fakt jsem to chtěl zabalit, ale dnes jsem rád, že jsem to neudělal.

Zabalili jsme to až ve čtyřiadevadesátém. Nemělo to tenkrát smysl, nebylo pro koho hrát, nikdo nás nechtěl. Bylo to takříkajíc mrtvé. Do práce jsem se ale nevrátil. Vychovával jsem dceru Elišku a dělal pro svou agenturu Best I.A.

Za rok a půl jsme se vrátili. Napsal jsem písničky na desku Dávno a byl jsem přesvědčen, že bude dobrá. Zavolal jsem klukům a zeptal se jich, jestli do toho se mnou půjdou, a oni mi okamžitě řekli, že ano. Přitom nové písničky neslyšeli, jen jsem jim řekl, že s nimi chci natočit album a odehrát pár koncertů, protože to už bez kapely nemůžu vydržet.

Foto: Petr Horník, Právo

Petr Janda je nejšťastnější na pódiu.

Ale u pár koncertů to neskončilo…

Deska Dávno se povedla, lidi na nás zase chodili a povzbuzovali nás k tomu, abychom hráli dál. Byl o nás obrovský zájem, tak jsme zůstali.

Kdy jste byl s Olympikem nejšťastnější?

Řekl bych, že na koncertě 20 let Olympiku v pražské Lucerně v roce 1982. Tehdy jsme byli absolutně nejvýš a já měl pocit, že nic lepšího už nemůže přijít. Dokonce jsem si začal klást otázku, co budeme dělat dál? Vzpomínám si, že jsem tenkrát novináři Jaromíru Tůmovi v rozhovoru řekl, že by bylo nejlepší se na to vykašlat, protože teď už to bude jenom horší. Ani nevím, jestli ten článek nakonec vyšel, ale byl strašně skeptický. Prožívali jsme největší euforii a já mluvil tak pesimisticky.

Vždycky jste uvažoval takhle dopředu?

Vždycky. Dnes už například vím, že příští rok budeme s Olympikem točit další desku. Dál to ale zatím neřeším. Cítím se velice dobře, ale co kdyby se stalo něco, s čím člověk nepočítá.

Dvakrát se stalo, že jeden z aktivních členů kapely zemřel – v roce 1987 Miroslav Berka a v roce 2013 Milan Peroutka. Jak jste prožíval jejich odchody?

Poslední roky s Mirkem Berkou byly složité, poslední týden vůbec. Choval se divně, na kapelu kašlal a mluvil o sebevraždě. A najednou se to stalo. Byli jsme z toho vykolejení, přitom jsme to tak trochu čekali. Možná jsme měli zavolat na psychiatrii a nechat ho odvézt do nějakého sanatoria, jenže to nás tenkrát nenapadlo. Za jeho sebevraždou byly především dluhy. 12. května budeme mít v Malostranské besedě v Praze koncert na Mirkovu počest.

Smrt Milana Peroutky mě opravdu vzala. Bylo to neštěstí. Jeden den jsme odehráli skvělý koncert se symfonickým orchestrem v Karlových Varech a druhý den už nebyl na světě. Byl jsem z toho naprosto vykolejený. Chodil jsem po bytě a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Bylo to hrozné.

Jaký bude výroční koncert k pětapadesátinám Olympiku 9. prosince v pražské O2 areně?

Bude jediný, protože ten brněnský, který jsme také měli v plánu, jsme zrušili. Soustředíme se teď na to, abychom odehráli jeden pěkný v Praze, pozveme na něj řadu hostů a užijeme si to my i fanoušci.

Vydržíte do šedesátky?

Když jsme slavili padesát let, říkali jsme, že se těšíme na šedesátku. Teď slavíme pětapadesát let a říkáme to samé. Pokud jde o mě, cítím se dobře. Tak uvidíme, jak to bude s ostatními.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám