Jakou roli hrála skutečnost, že jste album točili ve Španělsku?

Unger: Zásadní bylo, že jsme byli se dvěma producenty a kameramanem spolu, odděleni od svých rodin, od povinností, a soustředili jsme se jenom na nahrávání. Přes den jsme točili a večer se o desce a o hudbě obecně bavili. Samozřejmě mělo vliv to, že v lednu, kdy se album nahrávalo, bylo ve Španělsku mnohem tepleji než v Čechách. Ale jinak to, že jsme byli právě tam, nehrálo žádnou roli.

Juklík: Na prahu nového roku jsme sedli do dodávky a jeli do tepla, což pro nás byl po náročném loňském roce totální restart.

Caithaml: Já byl nadšen z práce s našimi písněmi přímo ve studiu. V minulosti jsme vždy přišli a točili tak, jak jsme si to připravili. V Madridu jsme hodně diskutovali a přímo ve studiu měnili nebo upravovali celé pasáže.

Co se měnilo?

Unger: Hlavně se zjednodušovalo a ubíralo. Podařilo se nám, myslím, plnit představu o tom, že bychom měli být ve své hudbě stručnější, minimalističtější a měli bychom dávat více prostoru jednotlivým nápadům tak, aby si vzájemně nekonkurovaly.

Je zajímavé, že i některé z našeho pohledu velmi jednoduché nápady, se kterými jsme přijeli, dokázali naši producenti ještě zjednodušit. Osobně mě pak velice inspiroval Jonatán Pastirčák, což je slovenský muzikant, který má, stejně jako náš producent Ondřej Ježek, v hudbě mnohem širší obzor než my. Líbí se mi na něm, jak je radikální, až spratkovský. Jeho naturel se v aranžích na albu dost projevuje.

Objevují se na něm ve velmi patrné míře elektronické prvky, s nimiž jste v minulosti tolik nepracovali. Proč jste se pro ně rozhodli?

Unger: Samply a podpůrné zvuky používáme od začátku, a třeba na minulé desce Následuj kojota je jich docela dost. Na nové je však celá řada čistě elektronických beatů a syntetických podkladů.

Měli jste z nich obavy?

Unger: Uvědomovali jsme si, že by výsledek mohl být příliš chladný a také by naše hudba mohla vyznívat tendenčně. Často v muzice slýcháváme prvky, které využívají moderních trendů, ale v důsledku, s odstupem času, vyznívají trapně.

O elektronice jsme přemýšleli poslední dva roky, spěli jsme k ní, až jsme došli do bodu, že tak, jak se jí chceme chopit a jak s ní pracuje Jonatán, do naší hudby patří a neničí zvuk, který jsme si doposavad vybudovali. Doplňuje a rozšiřuje ho.

Slavík: A protiváhou Jonatánova vstupu z oblasti elektroniky je láska Ondřeje Ježka k živým chybám a živým zvukům.

Juklík: Odjeli jsme do Španělska s nápady, ve kterých tolik elektroniky nebylo. Bylo nám však jasné, že je Jonatán pojme po svém a trochu překope. Do poslední chvíle jsme nicméně nevěděli, jak to udělá a jaká bude finální podoba písní. V tomto ohledu jsme mu naprosto důvěřovali.

Podlehli jste kouzlu elektroniky tak, že pro vás bude v budoucnu hrát větší roli?

Slavík: Elektronika je skvělá pomocnice, ale není samospásná. Vždycky pro nás bude základem dobrá hudební myšlenka a muzikálnost. Elektroniku chápeme jako něco, co ji pak formálně upravuje a dává do nového kontextu. Na desce jsou ale i písničky, které zůstaly bez zásadního elektronického zásahu. Živé hraní, to řemeslo hry na nástroj, je pro nás pořád zásadní.

Fišer: Když jsme Jonatánovi děkovali za jeho práci, řekl nám, že by nic nevymyslel, kdyby neměl pocit, že jsou naše písničky dobré.

Mimochodem, jak jste se s Jonatánem Pastirčákem vůbec spojili?

Unger: V posledních dvou letech jsme postupně spěli k názoru, že svůj zvuk chceme posunout. Došli jsme také k poměrně jasné představě, že ke způsobu práce producenta Ondřeje Ježka bude potřeba nějaký kontrast.

Když jsme mu to řekli, poradil nám, abychom oslovili právě Jonatána. Spojili jsme se s ním, loni o prázdninách společně nahráli písničku Kdo to budí medvěda? a zjistili jsme, že to mezi námi funguje.

Když pak Ondřej Ježek navrhl, abychom jeli nahrávat do Španělska, bylo jasné, že pojedeme všichni. Byli jsme z toho nadšení. Ondřej a Jonatán si perfektně rozuměli, protože mají velmi podobný přístup k produkci. Jejich pracovní diskuse pak leckdy přesahovala naše chápání. Mimochodem, vedlejším produktem alba je to, že jsme ty dva dali umělecky dohromady.

Co vlastně spojuje vaše nové texty?

Unger: Věděl jsem, že se chci formálně posunout z přírodních kulis, které dost charakterizovaly naše minulé album Následuj kojota. Nové téma pak bylo určeno tím, že jsem v posledních dvou letech prožil velké změny, při kterých se mi život obrátil naruby, a já pocítil velkou krizi. Odešel jsem od ženy, kterou jsem měl a mám pořád stejně rád, nicméně mě to táhlo k ženě jiné, cítil jsem, že k sobě patříme a musel jsem to udělat. Neuměl jsem se s tím ale vypořádat. Pronásledovaly mě výčitky, strach, obavy, chodil jsem k psychologům. Až jsem dospěl k pocitu, že jsem se ve svém životě úplně ztratil. Že nevím jak dál a jestli v tom všem vůbec moje rozhodování hraje nějakou roli.

No a v ten moment se mi ukázalo něco nového a pozitivního. Stál jsem a jasně cítil, že je jenom tady a teď a všechno je, jak má. Uvěřil jsem, že nás život vede jedině správnými cestami. Odevzdal jsem se tomu a přineslo mi to pocit úlevy, svobody, víry a nakonec i téma nového alba. Krize nám dává příležitost najít něco nového, posunout se, a ta deska je právě o těch pozitivních stavech, které přinese.

Psal jste texty až po odeznění své krize?

Unger: První vznikaly ještě v době, kdy velmi intenzivně probíhala. Ty se ale nakonec na album nedostaly a nahradily je texty, které vznikly později, když už jsem měl nadhled.

Nevadilo ostatním, že v textech je příběh jednoho člena?

Slavík: Věděli jsme, co se v Honzově životě děje, a brali jsme na to ohled s tím, že každý z nás ve svém životě už také velké trable prožil. Vnímáme i to, že téma krize má celospolečenský přesah. I proto jsme se s ním snadno ztotožnili.

V písničce Igor Pelech se objevují vulgární výrazy, které by asi ne každý od Zrní čekal. Proč tam jsou?

Unger: Je za tím můj reálný zážitek z polorozbořeného třípodlažního baráku, který je na kladenské periferii. Jednou jsem do něj vlezl, abych ho ze zvědavosti trochu prozkoumal, a zjistil jsem, že prakticky celé jedno patro je plné exkrementů, které tam zanechává člověk, jenž v tom domě o patro níž žije. Nepotkal jsem se s ním, ale viděl jsem, jak žije, a byl jsem fascinován tím, v jakých podmínkách lze existovat. V reakci na to jsem začal přímo v tom domě psát text a dopsal jsem ho v nedaleké hospodě.

Je vulgární tak, jak vulgární a drsný je život toho člověka. Když jsme pak s ostatními ten text řešili, usoudil jsem, že nemůžu v jeho znění ustoupit ani o píď, protože bych se zpronevěřil pravdě a vlastnímu pocitu. Myslím si také, že tou surovostí vlastně do estetiky naší desky dobře zapadá.