Kolik vás letos čeká koncertů?

Není jich příliš. Zatím to vypadá přibližně na pět. Když ale vezmete v úvahu, že už neexistujeme, zdá se jich být naopak docela dost.

Je to víc než v posledních dvou letech, skoro by se dalo mluvit o comebacku.

Comeback by bylo přemrštěné slovo. Nicméně nás těší, že je stále zájem nás slyšet. To je důvod, proč nedokážeme moc nabídek odmítat.

Proč jste vlastně kariéru oficiálně skončili?

Je to komplikované a důvodů bylo mnoho. Hudbě jsme se věnovali dlouhou dobu, ale v posledních letech nás už neživila. Neprodávali jsme moc desek a vlastně už jsme měli pocit, že se trochu opakujeme. Dospěli jsme do bodu, kdy jsme zjistili, že když máme děti, možná by bylo hezké mít práci, která zaplatí složenky, a navíc trvá od devíti do pěti hodin.

Stát se může cokoliv, třeba se k tomu někdy vrátíme intenzivněji, ale nyní to v plánu není. Každopádně když má člověk jednou kapelu, zůstane mu to v srdci po celý život. Vždyť jsme tím žili dvě desetiletí, to je velká část života, která nikdy úplně nezmizí. Teď se mě zeptáte, čím se živím nyní, že jo?

Když jste to zmínil, povídejte.

Pracuji ve škole. Jsem zodpovědný za takzvanou rekreační místnost. Mám tam spoustu her, děti tam mohou odpočívat. Chodí tam o přestávkách a hrají třeba monopoly nebo poker. Já dohlížím na to, aby se chovaly slušně. Odpoledne vedu zájmový klub, ve kterém jsme nedávno například vyráběli velikonoční dekorace.

Žádné hudební aktivity s nimi neděláte?

Kdepak. Ale občas se stane, že někdo na YouTube vytáhne staré video Clawfinger a děti si pak ze mě dělají legraci, že jsem rocková hvězda. Novým žákům to většinou prozradí někdo z rodičů, protože oni jsou generace, která nás znala. Je to legrace, ale já se snažím, aby na to zapomněli, protože to není důvod, proč tam jsem. Nicméně mě jeden učitel přemluvil, abych vystoupil v rámci takových těch přednášek, kde dospělí lidé dětem vysvětlují, jaké jsou jejich kariérní možnosti. Za pár týdnů budu šesťákům vyprávět svůj příběh.

Příběh Clawfinger začal přibližně před čtyřiadvaceti lety, když jste vydali první desku Deaf Dumb Blind. Co si z té doby vybavíte jako první?

Je těžké vybrat jednu věc, bylo to intenzivní období. Pro nás byl bláznivý už fakt, že jsme měli možnost nahrát album v profesionálním studiu. Vždyť jsme se potkali jako zaměstnanci nemocnice, starali jsme se o seniory. Spřátelili jsme se a začali jsme spolu něco skládat. Nikdy by mě nenapadlo, že z toho vznikne opravdová kapela. Byl to úžasný zážitek, protože jsme nic takového nečekali. Vlastně jsme o tom ani nesnili. Jistě, jako malý kluk jsem měl své idoly a chtěl jsem být John Lennon, ale když se pak hudební kariéra stala realitou, překvapilo nás to.

Uspěli jste hned s prvním albem?

Ano. Brzy jsme vyjeli na evropské turné jako předkapela amerických Alice in Chains. Potom si nás na turné pozvali i trashmetalisté Anthrax. Nebyli jsme na to připravení. Mysleli jsme, že když to půjde dobře, prodáme tak dva tisíce nahrávek a budeme postupně růst. Bylo to ale rychlejší. Měli jsme štěstí, protože sen našeho vydavatelství byl dostávat švédské kapely do Evropy a docela se to dařilo.

Navíc jsme přišli ve správný čas se správným druhem hudby. Lidé toužili po méně nablýskaných a okázalých písních, bavila je jednodušší a pravdivější hudba. Bodovaly spíš skupiny, které si na nic nehrály. V tom jsme měli štěstí, protože jsme byli parta idiotů, kteří ani nevěděli, jak to udělat, aby vypadali cool. I když je pravda, že dva členové prošli trochu stylizovanější metalovou kapelou, ale to mě nikdy neoslovovalo.

Říkáte, že jste na úspěch nebyli připravení. Znamená to, že jste si prošli těžkým obdobím?

Ani ne. Možná jsme se párkrát lehce nechali úspěchem unést, ale díky předchozímu povolání jsme měli nohy pevně na zemi. Navíc mám pocit, že stát se náfukou není ve skandinávské povaze. Nepříjemnosti nám přivodila jen písnička Nigger, která ale měla zároveň velký úspěch. Byla dost otevřená a hodně lidí ji považovalo za provokativní.

Čím provokovala?

Byla první polovina devadesátých let, doba kapely Rage Against The Machine a podobných, jež se snažily něco říkat. Takže většina lidí správně pochopila její antirasistické poselství. Pár lidí si ale vybralo mylnou interpretaci, protože tak chtěli vidět svět. Poslechli si jen refrén a přáli si, aby měla opačný význam. Párkrát tak na naše koncerty omylem přišli skinheadi, kterým se líbila. Když si uvědomili, že se spletli, byli nevrlí. Došlo ale jen k pár ojedinělým incidentům. Byli jsme mladí a naivní, říkali jsme to, co jsme cítili.

Napsal jsem tu píseň, když mi bylo jednadvacet let, ani mě nenapadlo, že může být kontroverzní. Možná jsme nezvolili nejelegantnější cestu, jak na problém rasismu upozornit, ale věděli jsme, že to poselství je správné. Většina lidí naštěstí už tehdy viděla dál než na špičku svého nosu.

Stále rádi koncertujete. Myslíte, že ještě někdy nahrajete nové písně?

Myslíte, že je zastaralé hrát ty původní?

Ne. Spíš jestli nemáte chuť tvořit.

Po pravdě řečeno jsme měli v prosinci sraz s naším bývalým manažerem a napsali jsme novou písničku. Kytarista mi asi před týdnem poslal její dokončenou verzi. Takže pro radost jsme si novou píseň napsali a hodláme ji v nějaké formě vydat. Tedy napsali jsme dvě, ale jen jedna se nám zdála dobrá, ta druhá, doufám, nikdy nespatří světlo světa.