Jaký význam má pro vás Zvláštní cena Kolegia pro udělování Cen Thálie?

Já osobně na ceny moc nejsem, ale touhle jsem upřímně dojat. Nejdřív jsem se rozmýšlel, jestli tomu ocenění mám vůbec věřit, ale pak jsem viděl, že to musím brát vážně.

Na jevišti jste vzpomínal na bratry Emila a Alfréda Radokovy...

Oni mi opravdu hodně dali. Chodil jsem několik let na přípravu na režijní práci, kterou učil Emil Radok na loutkářské katedře DAMU, aniž bych to chtěl ve skutečnosti dělat, zajímalo mě spíš výtvarné divadlo. Pak mě Emil seznámil se svým bratrem Alfrédem a zvali mě na zkoušky svých režií, abych jim řekl upřímně, co si o jejich práci myslím. A to pro mě byla obrovská škola. Takže já mám z té ceny radost i za ně.

Cena Thálie by mohla ubrat i na pesimistických řečech o budoucnosti Ypsilonky, která má přece své stálé publikum.

Jistě, tvoří je jednak lidé, kteří stárnou s námi, ale také ti o hodně mladší. A jezdí za námi stále i lidé, kteří nás poznali na velkých festivalech. A ti obdivují, že si s naší poetikou rozumí i mladá generace. Improvizace mladých herců je samozřejmě generačně jiná, ale stále je to něco, co se tu drží od počátku.

Improvizace stála vždycky v základech Ypsilonky...

Improvizace a hudba. Na to jsem si přišel také už u Radoků. Pokud není hudba přítomna přímo na jevišti, měla by být rozhodně obsažena v hereckém projevu a výrazu. Hudba a rytmus jsou uloženy v samotných prazákladech divadla, slovo je až druhotné. Tohle všechno jsem si v debatách s Emilem a Alfrédem Radokovými ujasňoval.

Máte pocit, že se v Ypsilonce předává štafeta z bardů na mladé herce?

Určitě. Ti starší mladé herce sledují a podporují, dokonce i když s nimi přímo nehrajou v jednom představení. A je prima, když ti nejmladší jsou obdivovaní třeba Lábusem. To tvoří kontinuitu.