Od roku 1979 ovšem čas trhnul hned několika oponami a dnes je už nezbytně nutná genderová, rasová i politická vyváženost. Na palubě mezinárodní vesmírné stanic tak jsou sice čtyři muži a jen dvě ženy, ale jedna z nich, Ruska Jekatěrina, je aspoň velitelkou lodi. Z mužů jsou jen dva bílí, jeden je Asiat a šestý, Afroameričan, je dokonce tělesně postižený.

Nikomu zkrátka není účast na nesmírně drahém vesmírném projektu, který bylo možné uskutečnit jen „díky společné finanční podpoře USA, Ruska a Číny“, znemožněna. O této podpoře jsou při přímém spojení se zemí „jen tak mimochodem“ informovány děti, které kladou vhodně zvolené otázky. Všestranná korektnost filmu je tedy zajištěna.

Co ale film sám? S tím je to horší, i když mimozemský život už scenáristé Rhett Reese a Paul Wernick nesituovali na libovolnou planetu, ale na reálně zkoumaný Mars, a tvrdí, že všechno tu mají vědecky podložené. Z Marsu tedy pochází jednobuněčný zárodek, který jeden z posádky přinese do lodi, a všichni ostatní nadšeně jásají, jak se má po počáteční hibernaci čile k světu.

Že se několikrát pořádně lekneme a že se z té roztomilé buňky vyklube před zraky astronautů i diváků vraždící potvora, je divákům jasné už od chvíle, kdy se na palubě objeví, astronauti, kteří Vetřelce evidentně neviděli, jsou šokováni.

A proč začne buňka, kterou na návrh pozemských dětí pojmenovali Calvin, tak snadno růst? „V případě tohoto specifického mimozemšťana vykonává každá z jeho buněk své životní funkce zcela samostatně. Každá buňka je buňkou oka, svalu, nervů, a proto je takové stvoření velice přizpůsobivé,“ tvrdí tvůrci a jejich slovy i filmoví vědci, a kdo nevěří, ať tam běží.

Útěk před příšerou

Potíž je v tom, že od chvíle, kdy ještě jako maličký zárodek, pozorovaný zejména jedním z členů posádky, omotá právě jemu prst a nechce se za žádnou cenu pustit, se už jen opakuje stále totéž.

Ani žádné vztahové peripetie se ve filmu neodehrávají, k postavám nemá divák šanci si vytvořit jakýkoliv vztah. Nepomohou mu v tom ani herci, kteří zoufale nemají co hrát s výjimkou dojatě nadšeného výrazu v první třetině filmu a zděšeného výrazu ve dvou zbývajících.

Lze tedy jen koukat, jak Calvin pronásleduje lidi s cílem živit se jejich krví, spotřebovávat jejich kyslík a jak oni se ho snaží izolovat a pak zabít. Honí se s příšerou po stanici, v odporných záběrech většina z nich umírá a mezitím všichni říkají sci-fi slova, kterým nejspíš nikdo v sále nerozumí. A je to jedno.

Podívání je na to nicméně docela poutavé, Espinosa zručně natočil jak zpomalené detaily kapek krve, tak průhledy do vesmíru i do nejrůznějších částí stanice. Ale na dobrý film to nestačí – všechno už jsme to viděli mnohokrát a v řadě případů (Gravitace) lépe. Jediný nápaditý moment přijde doslova v poslední minutě. Prozradit ho nelze, ale je jím velmi průhledně zaděláno na pokračování, které má šanci být ještě hloupější.

Život
USA 2017, 104 min. Režie: Daniel Espinosa, hrají: Jake Gyllenhaal, Rebecca Fergusonová, Hiroyuki Sanada a další.

Celkové hodnocení: 45 %