Článek
Jste v Bruselu poprvé?
Ne, byl jsem v něm před mnoha lety se slavným amatérským brněnským Divadlem X. To byla šedesátá léta, myslím, protože amatéry tehdy ven pouštěli. Byl jsem okouzlen kavárničkami na ulicích, to u nás tehdy nebylo. Pro mě byl Brusel svého druhu zjevení.
Pak jsem přijel ještě jednou a měl jsem čas i na procházku. A natrefil jsem na pozoruhodnou věc. Lidé, kteří se stěhovali, dávali před dveře svých domů na rozebrání věci, které nepotřebovali. A já si tehdy vzal na památku šest podšálků z anglického, celkem slavného porcelánu Wedgwood. Máme je dodnes. A teď jsem v Bruselu potřetí.
Mimochodem tato svého druhu dobročinnost funguje stále a na bruselských ulicích lze někdy objevit skutečné poklady. Když jsme u těch nepotřebných věcí, podobně se jmenovala i jedna vaše kniha, kterou jste napsal pro děti.
Když umřel můj táta, vyklízel jsem po něm věci a ve sklepě jsem našel krabici nadepsanou – staré nepotřebné hadry. Myslel jsem si, že tam schoval, jak míval ve zvyku, třeba zlaté hodinky po dědečkovi. Kupodivu tam žádné poklady nebyly, jen třeba starý kapesník s dírou, ustřižený kus ponožky a další vyžehlené hadry. Nevím, možná jimi něco izoloval. Po dvaceti letech od jeho smrti jsem si na to vzpomněl a napsal jsem knížečku pohádek O nepotřebných věcech a lidech.
O nepotřebných lidech?
To jsou ti, které nikdo nepotřebuje, nebo ti, kteří si myslí, že je nikdo nepotřebuje. Jsou to různé nezařaditelné osoby, v dobrém i ve zlém. Třeba nějaká semetrika, propuštěný voják a také nějaký lenoch. No, co s nimi? Upřímně řečeno, myslel jsem trošku i na sebe.
V Bruselu jste četl českým dětem i dospělým. V čem se obě publika liší nejvíc?
Hlavně v tom, že dospělí přijdou z vlastního zájmu. Děti jsou zase přirozené a poddávají se zrovna tomu svému pocitu. Některé poslouchání pohádek baví, jiné ne, další jsou unavené, tak si lehnou na zem, jiné si hrají se svým plyšákem.
Děti často zajímají zvláštnosti. Ptají se třeba, jak jsem přišel na pohádku o hovínku nebo o chcíplé rybě, ptají se třeba, jakou mám rád barvu nebo kolik mi je let. Jejich odhady bývají kouzelné – tipují mi od pětadvaceti do sto dvaceti osmi let. A já se jich ptám, jestli jim rodiče čtou a jestli si k nim chodí lehnout do postele, aspoň v sobotu či v neděli.
Na co dbáte při psaní pro nejmenší čtenáře nejvíc?
Vyprávění se snažím psát plynulým jazykem, neskákat z tématu na téma, protože děti potřebují plynulou linii. Také se nehodí dělat dlouhá souvětí, aby se v nich neztratily. A zejména – děti nesmíme podceňovat. U nás je trend mluvit s nimi chlácholivě podbízivým způsobem, jako by byli nějací blbečci.
Dnešní děti snesou hodně, chtějí trošku víc napětí, trošku víc dynamiky, rychlejší tempo a výraznější zvraty. Ale stejně, proti bratřím Grimmům nebo Andersenovi jsem ještě moc hodný.
Narodil jste se do poválečné doby. Měly to podle vás tehdy děti těžší než dnes?
Když jsem vyrůstal, svět byl jednoduše polarizovaný – kapitalismus versus socialismus, západ kontra východ. Děti jsou dnes vystavené většímu a různorodějšímu tlaku, než jsme byli my. U nás doma se mluvilo o útrapách války, má maminka byla schovaná u Poláků ve výklenku za skříní, táta bojoval ve Svobodově armádě, spousta členů rodiny zemřela v koncentrácích. Čili na tomhle jsem vychovaný.
Naopak orientovat se v současném světě je těžké. Podívejte se, co se děje v Africe nebo v Sýrii, a na obrovské vlny ze zemí plných násilí. To zmate i dospělého člověka, natož děti, které k informacím mají snadnější přístup než kdy dřív. Jenže informace jsou mnohdy tendenční.
Jaké příběhy jste měl rád?
Byl jsem vášnivý čtenář a četl jsem všechno. Všemu jsem také naivně věřil. Literatura byla pro mě nejdůležitější, takže se mi měnila realita každých pět minut podle toho, co jsem četl.
Kromě dětských knížek také budovatelské romány, takzvaně sovětskou literaturu, maminčinu červenou knihovnu i Rychlé šípy. Kolovaly mezi námi rodokapsy čili kovbojky. Miloval jsem Karla Maye, Dumasovy Tři mušketýry a Julese Verna. Ten už dneska skoro nikoho nezajímá. Škoda.