Kdy jste si oblíbil elektronickou hudbu?

Vyrůstal jsem v Londýně devadesátých let. Tehdy tam vznikalo mnoho skvělé elektroniky. Žánry jako UK garage, dubstep, jungle v Londýně vyrostly. Mnoho mých přátel a známých takovou hudbu produkovalo, poznal jsem ji tedy velmi brzy.

První alba, která jsem si jako kluk koupil, byla TheScore od Fugees, OK Computer od Radiohead a The Fat of the Land od The Prodigy. Ty desky na mě měly silný vliv. I když jsem vyrostl i na velkém množství soulové muziky, většinou mě v dospívání obklopovala elektronická hudba.

Vždy jste měl tedy v plánu její prvky zakomponovat i do vlastní tvorby?

Ano, vzpomínám si na starou anglickou drum’n’bassovou písničku Super Sharp Shooter, v které je fantastická basová linka. Hned jak jsem ji slyšel, věděl jsem, že ji jednou sám budu chtít samplovat do vlastní skladby.

Vaše debutové album The Lateness of the Hour vydané v roce 2011 spoluprodukovali členové elektronického hudebního triaMajor Lazer. Jak k tomu došlo?

Navrhli mi to lidé z tehdejšího vydavatelství. Letěl jsem za nimi do New Oreans, kde jsem dva týdny nahrával, a pak jsme se přesunuli do studia v Kingstonu na Jamajce. Spolupráce s nimi byla velmi příjemná. Všechny písně už jsem měl v podobě demonahrávek připravené, ještě než jsme se setkali. I pro ně to byla zajímavá zkušenost, protože běžně nepracují s písničkáři, jako jsem já.

Jestliže je Londýn pro muzikanty tak skvělé prostředí, nechybí vám, když jste se odstěhoval do Jeruzaléma?

Už od roku 2006 jsem do Izraele často jezdil a trávil tam hodně času. Je to světové centrum mé víry. Navíc i Jeruzalém je nádherné město a živoucí kulturní centrum. Stal se mým domovem. Jsou tam neuvěřitelně dobří hudebníci všech myslitelných žánrů.

Do Londýna se ale pořád vracím a hudbu nahrávám především tam nebo v Americe. Nové album Tail of Lions jsem nahrál v Londýně na lodi mého baskytaristy. Bylo to velmi příjemné prostředí pro vznik desky.

O nové desce říkáte, že je inspirována především vztahem s vaší ženou a tím, že jste se stal otcem. Vždy jste do písní vkládal osobní témata?

Ano, od začátku. Psaní písní je pro mě katarzí. Vždy jsem se v písních zabýval vlastním životem, neumím pracovat se smyšlenými světy. Vycházím ze svých zkušeností a emocí.

V rozhovoru pro server Officialcharts.com jste řekl, že většina současné hudby jsou jen, cituji, ohrané neupřímné kecy. Proč to tak vnímáte?

To jste mě rozesmála. Víte, každý chce vztah, být blízko jiné osobě. Když jsou lidé mladí a nemají ještě představu, co takový vztah doopravdy znamená, soustředí se na jeho povrchní součásti. A pak z toho vznikají písničky, ve kterých se zpívá: Bejby, chci tě. Je to povrchní, není v tom žádná hloubka. Většina současné tvorby je povrchní. Je to samozřejmě zobecnění, protože existují i výjimky – skladby, které jsou opravdovější.

Kteří současní písničkáři podle vás tu opravdovost a hloubku mají?

Baví mě Frank Ocean. Je velmi talentovaný a vypráví skvělé příběhy. Samozřejmě ale existují i další skvělí hudebníci, kteří se zdokonalují ve svém řemeslu. A pak jsou lidé, kteří cílí spíš na prodeje desek.