Co předcházelo vzniku Balage Bandu?

Od osmdesátých let dodnes procházím různými obdobími. Některá byla více tvůrčí, jiná spíš odpočinková. Vždycky jsem ale v hudební branži na něčem pracoval. V osmdesátých letech jsem byl klávesista skupiny Tango, potom jsem si přibral zpěv v kapele Nová růže, následně jsem vymyslel BSP, kde jsem byl už i autorem. Dirigoval jsem orchestr muzikálu Jesus Christ Superstar, pak jsem pracoval na dalších muzikálech, dokonce jsem v nich hrál, a nakonec jsem dostal nabídku stát se šéfdirigentem orchestru Hudebního divadla Karlín v Praze. Tam jsem tak trochu zmizel, byl jsem na scéně vidět méně. Dokonce jsem přestal skládat. To bylo v letech 2004 až 2010.

Chybělo vám to?

Postupem času ano, protože jsem si uvědomil, že jsem zpohodlněl. Občas jsme měli koncerty s BSP, ale to bylo v podstatě všechno. Když jsem z Karlína odešel, nevěděl jsem, co mám dělat. Skládal jsem hudbu takříkajíc do šuplíku, psal něco pro divadlo a filmy, to mě ale nemohlo uživit.

A tak jsem začal učit interpretaci na Pražské konzervatoři. Měl jsem devatenáct studentů, ale od Terezy Kopáčkové jsem dostal doslova uměleckou injekci. Začal jsem pro ni psát písničky a řekl si, že založím Balage Band, který bude fungovat s ní jako zpěvačkou. Vlastně jsem se rozhodl najít pro českou scénu dalšího zpěváka. Před lety se mi to podařilo s Kamilem Střihavkou.

FOTO: archiv O. Balage

Album jste připravovali tři roky, což je poměrně dlouhá doba.

Zpočátku jsme se spíš oťukávali, repertoár jsme dávali dohromady dva roky. Trochu jsme také koncertovali, a i když toho nebylo moc, zaregistroval jsem, že diváci byli z Terezy nadšení. Že jsme nespěchali, kapele pomohlo. Všiml jsem si například, že zatímco zpočátku jsem na koncertech mluvil hlavně já, v prosinci na křtu v klubu Lávka v Praze už měla moderování vystoupení Tereza pod kontrolou sama.

V repertoáru máte i dvě zajímavé coververze. Jednou je Funky kocour z vaší sólové desky z devadesátých let a druhou Kariéra z repertoáru Nové růže. Proč jste si je vybrali?

Obě ty skladby Tereze a jejímu výrazu vysloveně sedly. Také je zpívá jinak, než jsou v originálu, což má vždycky při interpretaci coververzí smysl. Tereza je zkrátka v naší kapele ta hlavní. Vždycky, když skládám písničku, myslím na interpreta, pro kterého je. V poslední době tedy myslím hlavně na ni.

Skládáte nové písně lehko?

Dá se říct, že ano. Skládám totiž tím způsobem, že si položím ruce na piano a hraju. Když mi z toho vyjde něco, co se mi líbí, nahraju si to do telefonu nebo počítače a začnu to pak rozvíjet. Ten prvotní nápad je ale vnuknutí, které mi přichází odněkud skrz prsty na klávesnici piana. Melodie mě napadají v rukou.

Mezi vámi a Terezou Kopáčkovou je dvojgenerační rozdíl. Není to při spolupráci problém?

Rozhodně ne, dokonce na to vůbec nemyslím. Kdybych zohledňoval, že je jí dvaadvacet, sáhl bych spíš někam do oblasti r’n’b nebo současného popu. Já ale skládám svou muziku, pořád zůstávám sám sebou. Jen to pro fanoušky filtruju skrz Terezino mládí.

Zároveň mám dojem, že mladí lidé začali v posledních letech víc poslouchat hudbu šedesátých let a chápat, že je to hudební základ. A mají pravdu. Myslím si proto, že mé cítění muziky má dnes platnost.

FOTO: archiv O. Balage

Hádali jste se někdy s Terezou nad písničkou?

Nikdy, což je ale i tím, že jsem byl na konzervatoři její pedagog a ona mě bere možná jako autoritu. Nikdy mi neřekla, že to, co jsem složil, je hloupé a ona to zpívat nebude. Rozhodně se ale ozve, když se jí něco nelíbí. Nejde za svou přirozenost.

V Balage Bandu jsou kromě vás a Terezy další mladí muzikanti. Proč jste se jimi rozhodl obklopit?

Nerad hraju s lidmi, kteří toho umějí méně než já. Bylo to tak vždycky, nikdy jsem neměl kapelu, ve které by mě ostatní štvali kvůli tomu, že jsou horší muzikanti. I když jsem třeba jen dirigoval, vždycky jsem pod sebou měl muzikanty, kteří na tom byli instrumentálně lépe než já. Dávali mi tím inspiraci.

Stejné je to v Balage Bandu. Mám v něm pozici člověka, který je slušný muzikant, rozumí hudbě a dokáže ostatním říct, jak by mohli své pasáže interpretovat. A oni mě akceptují, protože vědí, že to umím.