Thomas Kell není nadčlověk typu Jamese Bonda, působí autenticky. Má reálný předobraz?

Thomasi Kellovi byl vzorem někdo, koho jsem velmi dobře znal a kdo dlouhou dobu pracoval ve světě tajných služeb. Ta osoba byla vysoce inteligentní, i pod tlakem jednala rozvážně, byla poměrně bezohledná, zároveň však naprosto okouzlující a charizmatická. Svým způsobem představuje Kell směs tohoto jedince s aspekty mé osobnosti. Spisovatel, který vám řekne, že jeho postavy nejsou alespoň z části autobiografické, lže.

Poznal jste místa, o nichž ve svých knihách píšete, na vlastní kůži?

Vždy rád cestuji do míst, o kterých píši. Ať už jde o Marseille a Tunisko v Cizí zemi, Istanbul a Oděsu v Ruském kole, nebo Varšavu a Brusel ve třetím románu A Divided Spy. Je nezbytné procházet se ulicemi, vnímat jejich vůně, ochutnávat tamní jídlo. To, že navštívím místo, na kterém se má nějaká část mého románu odehrávat, ve mně také podnítí tvůrčí myšlenky. Často se mi stává, že se mi určité aspekty zápletky odhalí, když zrovna prozkoumávám lokace, o kterých budu psát.

Internet je ale také nesmírně užitečný. Když potřebuji najít název nějaké šanghajské restaurace nebo moskevského parku, zvládnu to pouhým kliknutím myši. Před dvaceti lety by to nebylo možné. Díky internetu je svět o mnoho menší.

Od zlatého věku špionážního románu, tedy časů Erika Amblera, Iana Fleminga a Johna le Carrého, uplynulo několik desítek let. Jak se žánr proměnil?

Základní rozdíly jsou politické a technologické. Vrcholné období špionážních románů proběhlo v době studené války. Ambler, Fleming a le Carré se zabývali morálními a ideologickými rozdíly mezi kapitalismem a komunismem, mezi životem na Západě a životem za železnou oponou. Přišli na to, že je mezi těmito stranami stejně podobností jako rozdílů.

To ale není případ al-Kajdá nebo Islámského státu. Nepřítelem ve špionážních románech po konci studené války již není, řekněme, kultivovaný, vzdělaný československý agent, který poslouchá Beethovena. Je jím islámský fanatik s vymytým mozkem v područí kultu smrti.

Co se ještě změnilo?

Technologický pokrok měl dopad na špionážní romány i špionáž samotnou. Díky internetu se mohou dnes špióni dostat k obrovskému množství informací o dané osobě, aniž by museli vstát od stolu. Cíle lze vypátrat či odposlouchávat pomocí mobilů, mohou být natočeny na bezpečnostní kamery, vypátrány prostřednictvím pohybů na bankovních účtech či sledovány v dopravním provozu za použití kamer, jež zachycují poznávací značky.

Většina zápletek, jaké vídáme v padesát let starých špionážních románech, by ve dnešní době nefungovala. Padouch by byl dopaden během prvních dvaceti stran.

Filmová práva na Cizí zemi, vaši první knihu s Thomasem Kellem, zakoupil Colin Firth. V jaké fázi je příprava filmu, a má snad Firth v plánu zahrát si Thomase Kella?

V to doufám. Zrovna pracuji na televizní adaptaci a celý projekt, který má na starost produkční společnost pana Firtha, je ve vývoji.

Jaká literatura vás zajímá?

V současnosti jsem naprosto pohlcen neapolskými romány Eleny Ferranteové. Jsem také fanouškem le Carrého a Grahama Greena a velkých amerických romanopisců dvacátého století, zejména Philipa Rotha a Johna Updika.

Láká vás tedy v psaní i jiný žánr než špionážní romány?

Jednoho dne bych rád napsal sociální román o životě v současném Londýně – manželství, rozvod, děti, peníze, přátelství. Ale rád píšu ten typ knih, jemuž se věnuji. Špionážní román je báječný žánr, protože v něm autor může prozkoumávat lidské vztahy, politické události a zároveň vyprávět strhující příběh.