Vydal jste už své druhé vánoční album. Proč jste se tak rozhodl?

Mám to štěstí, že moji fanoušci ode mě chtějí každý rok, anebo alespoň každý druhý rok nové cédéčko. Letos se přihodilo to, že se mi sešlo několik svátečních písniček, které mi napsali moji hudební přátelé. Napadlo mě, že by bylo skvělé z nich nahrát další vánoční album, a to jsem udělal.

Už osm let se snažím dělat thajský box, protože je skvělý na fyzičku

Co obě vaše vánoční desky kromě svátečního tématu spojuje?

Předešlé sváteční album se jmenuje Láska se narodila o Vánocích. Vyšlo před osmi lety a je na něm písnička Říkej mi táto. Složil ji Jiří Zmožek, text napsal jeho syn Marcel a já ji nazpíval s malou Viktorkou Genzerovou, které tehdy bylo osm let. Věnoval jsem ji ale své dceři Petrušce, tenkrát dvouleté.

Později jsme k té písničce natočili videoklip, ve kterém už Petruška vystupovala. Bylo jí tři a půl roku a dodnes se ten klip hraje v televizi a pouštíme ho i na koncertech. Ta písnička oslovila všechny skupiny lidí, na mých vystoupeních je jedna z nejžádanějších. Na novém vánočním cédéčku je duet Čekání na Ježíška, který zpívám s Petruškou. Přišlo mi to jako krásné spojení mezi oběma alby, navíc si myslím, že Čekání na Ježíška je náladou podobné písničce Říkej mi táto.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jste sentimentální?

Nevím, jak to mají ostatní muzikanti, ale já jsem člověk, který je velmi závislý na rodině. Navíc se mi jako tátovi a muzikantovi splnil velký sen – mám duet s dcerou. Petruška už nemusí nikdy nic natočit, ale bude mít památku na svého tátu i na dětství.

Těšila se na natáčení písničky?

Bála se a měla trému. Hraje asi čtyři roky na piano, hrála už naší rodině i dědečkům a babičkám v domově důchodců, ale nezpívá, a nezpíváme si spolu ani doma. Řekl jsem jí, že to zkusíme a použijeme to jenom v případě, že se jí to bude líbit a bude mít z té písničky dobrý pocit. Přišla tedy do studia a svůj part nazpívala v podstatě napoprvé.

Pod tou písničkou je podepsán Ivan Trojan, což není příliš známý autor?

Je to pán, kterého dosud osobně neznám. Shodou okolností ale natáčel ve studiu, ve kterém nahrávám také. K tomu, aby mi nabídl písničku, kterou si tam nahrával, ho přiměl zvukový mistr Roman Šandor. Když ji slyšel, prohlásil, že je to píseň jako dělaná pro mě, a tak mi ji poslali. Velice se mi líbila a vznikl z ní krásný duet.

Písničky na nové album vám napsali i Petr Kolář, Petr Janda, Štěpán Kojan, Zdeněk Barták, Marcel Zmožek, Michal David a další. Vyzval jste je k tomu?

Když jsem se rozhodl, že vydám vánoční album, měl jsem asi čtyři písničky. Rozhodl jsem se tedy oslovit další autory a postupně tak získat ještě nějaké. Mám naštěstí mezi skladateli a hudebníky schopnými napsat píseň mnoho přátel.

Hudbu od Petra Jandy jste si otextoval sám…

Petr napsal muziku a řekl mi, ať si na ni napíšu text. Zeptal jsem se ho, o čem by měl být, a on mi odpověděl, že o pyšném tátovi. Dodal, že přece pyšný táta jsem, protože mám dvě krásné děti. A tak jsem po dlouhých letech sedl ke stolu a začal psát text. Písnička Pyšný táta ale není úplně vánoční. Zařadili jsme ji proto na album jako bonus. Na této desce jsem se ale podílel ještě na jednom dalším textu a k jedné písni jsem složil muziku.

Vrátil jste někomu jeho písničku?

Moji autoři vědí, že když se mi skladba líbit nebude, tak si ji nevezmu. Spoustě lidí jsem tedy už jejich práci vracel. Třeba Petru Kolářovi jsem první písničku vrátil. Řekl jsem mu, že není pro mě, že se v ní dobře necítím. Za čtrnáct dnů mi poslal novou a krásnou. Zdeněk Barták to třeba dělá tak, že pro mě napíše tři čtyři písně, zavolá mi a já si z nich vyberu.

Text, který se mi nelíbil, mi jednou napsal i básník Pavel Vrba. Vrátil jsem mu ho a on se urazil. Za nějaký čas jsme si to vyříkali a bylo zase všechno v pořádku. Ten text byl o tom, že při západu slunce běžím po pláži v bílém saku. Mě ale tenkrát bylo asi čtyřicet a vůbec jsem se v těch slovech neviděl a nenacházel.

Říkal jsem mu, že bych od něj vzal klidně text o tom, že jedu na motorce nebo jsem se popral v hospodě, ale tohle ne.

Vy jste se rval v hospodě?

Na vesnici, kde žiju, jsem zažil spoustu věcí. Měl jsem hospodu, ve které se občas objevili výtržníci. Napadli mé děvče, vytáhli na mě nůž a jednou dokonce i pistoli. Byl to hrozný pocit, nikomu ho nepřeju.

Už osm let se proto snažím dělat thajský box, protože je skvělý na fyzičku. Je to nejnáročnější sport, který znám. Posledních pár měsíců se mu ale nemohu věnovat, protože jsem měl prasklý meniskus, přetrhané šlachy a čeká mě operace.