Jaké to pro vás je pořád hrát?

Užíváme si vzájemné společnosti, což se ukazuje při hře. Turné jsou skvělé, baví nás pracovat každý večer, tak v tom pokračujeme.

Nejste unaven?

Ne, to skutečně ne. Na příští rok už máme naplánováno přes sto koncertů. Jsme docela zaměstnaní.

Co budete hrát v Praze?

Každý večer je repertoár jiný, máme čtyřicet písní, ze kterých si vybíráme. Je to směs starých skladeb z různých období mého života a nových věcí. Na posledním albu jsem složil většinu písní. Doufám, že se lidem budou mé nové skladby líbit.

Snažím se sestavit dobře vyvážený repertoár z písní, které se hodně liší od sebe.

Na poslední studiové Find a Way To Care jste použil i žestě.

Když písně vyžadují určitý zvuk, tak sáhnete po instrumentaci, která je pro ně nejlepší. Když to píseň potřebuje, tak i po dechových nástrojích.

Budete mít nějakého dechaře na scéně?

Neberu si na turné dechovou sekci, to je bláznivé. Bude to jenom v triu. Dechy používám při nehrávání, nejsou zas tak důležité, aby se braly na turné. Cestujeme nalehko, máme bicí, basový zesilovač a pár kláves.

Už nevozíte k Hammondovým varhanám leslie bednu?

Ne, leslie už nemám, technologie pokročila. Taky využívám snáze přenosné varhany, které mají zvuk hammondů.

Deska je však natočena v kvartetu, ale nyní vystupuje jen v triu bez kytaristy, které jste měl po většinu kariéry. Jaké to je?

Má to odlišnou dynamiku, je to více tvůrčí. Hodně mě baví hrát v triu, naučil jsem se mnohem více, když jsem nesdílel pódium s kytaristou. Dostává to do centra pozornosti to, co hraju já, je tam více světla a stínů a nic se neschová.

Jak se vám dařilo vybírat si tak kvalitní kytaristy, jako byli Eric Clapton nebo budoucí člen Rolling Stones Mick Taylor?

Jako šéf kapely víte, co chcete za muzikanty. Vybíráte si lidi, které rádi posloucháte. Nikdy jsem s tím neměl problémy, i když si lidi vždycky mysleli, že je to složité. Volím ty pravé lidi, kteří jsou schopni vyjádřit sebe skrze mou hudbu. Talentované lidi. Tak to to vždycky bylo.

Jaké to je ohlédnout se za všemi těmi velkými kytaristy, kteří hráli v Bluesbreakers?

Při pohledu zpět je to úžasná kariéra, ale nebyli to jen kytaristé, ale taky bubeníci, basáci a dechaři, všichni ti lidé, s nimiž jsem během let pracoval. Všichni jsou součástí skvělých vzpomínek a koncertů.

Nežárlil jste trochu, když se někteří z členů Bluesbreakers na sólové kariéře proslavili a stali se skutečnými hvězdami, jako Eric Clapton nebo členové Fleetwood Mac?

Ne, měl jsem z toho velkou radost, ukazovalo to, že jsem měl dobrý čich na muzikanty. Je velmi příjemné, že moji přátelé dosáhli velkého úspěchu. Současně však neměli takovou svobodu v tvorbě hudby, jako já. Jako obvykle vyměníte jedno za druhé.

Uvažujete o dalším albu?

Myslím, si, že příští album by mělo být živé, aby zachytilo souhru v triu.

Budete je nahrávat během evropského turné?

Pravděpodobně ano, myslím, že ho na turné natočíme v jednom nebo dvou sálech.

Myslíte si, že se ještě někdy vystoupíte s některými významnými členy Bluesbreakers, jako při koncertu k sedmdesátinám, kde hráli Clapton a Taylor?

Nic takového neplánuju, chci nahrát koncerty tria. Dívám se dopředu, teď už je čas jen na důležité věci.

Ale vydal jste taky záznam z koncertu z roku 1967, letos vyšel druhý díl Live In 1967.

Je úžasné, že jsem se nakonec byl schopen dostat k těmto páskům a prezentovat je v prodejné formě. Jsem šťastný, že lidé mohou slyšet úžasné obsazení s Peterem Greenem v jeho nejlepší formě, s Mickem Fleetwoodem a Johnem McViem, když byli ještě teenageři. Je to vzrušující hudba a také významný dokument hudební historie. (V daném složení hráli Bluesbreakers jen několik měsíců, koncert byl nahrán tři měsíce poté, co se dala sestava dohromady. Je to jediná nahrávka v tomto složení, protože na jediné studiové desce Bluesbreakers, kde hraje Peter Green A Hard Road, už bubnuje Aynsley Dunbar. - pozn. aš)

Jak jste se k páskům dostal?

Věděl jsem o nich roky, nahrál je jako kluk (fanoušek kapely) Tom Huissen. Byli jsme po léta v kontaktu a vypadalo to, že nastala doba, aby to, co vlastnil, slyšeli všichni. Tak jsme se sešli a dostali je do vydatelné podoby.

Pokračujete pořád v pátrání po starých bluesových nahrávkách, jak jste to dělával kdysi?

Ne už ne, má docela velkou sbírku desek. A nyní je k dispozici tolik hudby, že dostanete všechno, co chcete. Přes internet je přístup ke všemu. V padesátých letech to bylo těžké, když jsme měli jen šelakové desky, které se někdy těžko sháněly.

Čím to, že jste začal hrát blues?

Blues jsem začal hrát, když mi bylo třináct čtrnáct, takže se stalo součástí mého života. A můžete hrát jen to, na co stačíte, neuměl jsem noty.