Kati (Hangmen), kteří měli londýnskou premiéru loni v září, jsou dosud poslední hrou dramatika, který se u nás uvedl jako jeden z představitelů britské, respektive irské drsné dramatiky. Jeho hry Kráska z Leenane, Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský nebo Poručík z Inishmoru prošly řadou divadel.

Kati se od nich liší. I přes razantní vstup inscenované popravy přinášejí daleko více slova než šokujících akcí. A dokonce i náznak detektivní zápletky s více či méně překvapivou pointou. Ale především jsou hrou o smrti a našem vztahu k ní, nahlíženém z různých hledisek.

O smrti jako součásti povolání, o její všednosti i výjimečnosti, zvláště týká-li se nás či našich bližních. O její důstojnosti i trapnosti, o tom, kdo je za násilnou smrt odpovědný, zvláště je-li popravován možná nevinný. A také o tom, že kat se skrývá v každém z nás. Jen dostat příležitost.

Kati nabízejí směs mcdonaghovské věcnosti a suchého, černého humoru.

Hlavní postavou hry, kterou McDonagh vytvořil podle dvou slavných britských katů vykonávajících své povolání po druhé světové válce, je Harry Wade, který ve chvíli zrušení trestu smrti v polovině 60. let přichází o práci. A také o náplň svého života včetně odéru výjimečnosti, která ho provází.

Ondřej Sokol je zkušeným českým interpretem Martina McDonagha. Katy sám přeložil a zahrál si efektní několikaminutový vstupní výstup popravovaného Jamese Hennessyho. Už z něj je patrné, že text nabízí onu typickou směs mcdonaghovské věcnosti a suchého, černého humoru koncentrovaného do přesně načasovaných a situací pointovaných replik, jimž se smějeme, i když z nich mrazí.

I proto vyžaduje dialog přesnou práci s temporytmem, která vychází v případě komentářů Arthura (Vladimír Kratina) či Inspektora Frye (Jaromír Dulava), ale občas dialog temporytmus ztrácí, situace se rozmělňuje a s ní i inscenace. Patrné je to zejména ke konci první poloviny.

Do značné míry za to může herecké i režijní pojetí Harryho Wadea, jehož Martin Finger udržuje po celou dobu v jednotvárně potlumené intenzitě. Ta ale po počáteční zvědavosti odvádí od Harryho diváckou pozornost a značně znejasňuje jeho vztahy k ostatním postavám, především k jeho ženě Alici, kterou Dana Černá udržuje ve šťastně uchopené tragikomické poloze, ale i k dceři Shirley (Štěpánka Fingerhutová) a bývalému parťákovi Sydovi (Ondřej Malý). Finger Harryho soustavně podehrává, a to tak, že je mu občas těžko rozumět, a v komorním Činoherním klubu je problém ho dokonce i slyšet.

Vynikající je Ondřej Malý. Postavu Syda Armfielda má dokonale vypracovanou do detailů v hlase, gestech i mimice, jeho Syd je obrazem lidské malosti a trapnosti, za níž se ale skrývá i nebezpečí. Třetím vrcholem trojúhelníku je Václav Šanda jako Peter Mooney, z něhož vytvořil ztělesnění mladé frajerské sebestřednosti. A v jednom jediném výstupu si postavu legendárního kata Alberta Pierrepointa vychutná hostující Alois Švehlík v celé její suché noblesnosti.

Ke kladům inscenace patří výtvarně působivá i funkční scéna Harryho hospody, jejíž trámy, nikoli náhodou, připomínají šibenice, i kostýmy, které nenásilně dotvářejí charakter postav. I když inscenace potřebuje ještě doladit, jsou Kati v kontextu tvorby Činoherního klubu pozoruhodným počinem, který má zaslouženě šanci stát se diváckým hitem.

Celkové hodnocení: 85 %