Adaptace či spíše persifláž románu Theodora Fontana, známého i z dvojího filmového zpracování, má jistě řadu zábavných momentů, ale ve svém tvaru je jen zředěným odvarem inscenací Christopha Marthalera, jehož učenlivým žákem a asistentem režisér Clemens Sienknecht nesporně je.

Effi Briest je na hranici plagiátu marthalerovských skvělých opusů, jako Nultá hodina či Zab Evropana!, k nimž ale nic moc nového nepřidává. Nápad s rozhlasovou stanicí Effie Briest se brzy okouká i oposlouchá. Navíc protagonisté hamburského Deutches Schauspielhausu, byť dobře zpívají, nedosahují brilance marthalerovských, všestranně vybavených herců.

Podobné opakování v Praze již viděných postupů přinesla i inscenace A pak přišla Mirna berlínského Maxim Gorki Theater. Autorka Sibylle Bergová a režisér Sebastian Nübling vytvořili celkem roztomilou, leč v prostředcích dosti jednotvárnou ženskou grotesku na téma mateřství, emancipace, rodičovství atd. Cílová divácká skupina přestřicátnic se zjevně dobře bavila, ale ti, kdo postrádají jejich zaujetí nabízeným tématem, už méně.

Vrcholem druhé poloviny festivalu se tak stala loutkářská one man show Nikolause Habjana a režiséra Simona Meusburgera F. Zawrel – geneticky a sociálně méněcenný, a to jak dramaturgickým zpracováním příběhu titulního hrdiny s akcentem na společenskou odpovědnost tématu, tak i Habjanovou výbornou loutkářskou prací s manekýny v lidské velikosti.

Spolu s Neukirchovým Hansem Schleifem to byl jeden z opravdu autentických zážitků letošního ročníku, zaměřeného na téma vyrovnání se s odpovědností za minulost.

Českým příspěvkem do druhé festivalové části bylo i první provedení textu Petry Hůlové Buňka číslo v podání Studia Hrdinů, inscenace, která má v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka premiéru až v lednu příštího roku a která ve svém pokusu o anamnézu země Čechie působila zatím poněkud rozpačitě i nedodělaně.