Článek
Síly na přípravu výstavy spojily dohromady Galerie hlavního města Prahy a pražské Uměleckoprůmyslové museum ve snaze představit uceleně umělcovo sochařské i uměleckořemeslné dílo.
V každé Horejcově soše najdeme snahu o výraznou dekorativní stylizaci.
Horejcova sláva začala v roce 1925 na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži. Pořadatele tehdy natolik zaujal rytinami na skleněných pohárech, že si z Francie odnesl Grand Prix v kategorii skla.
Právě tato výstava dala vzniknout termínu art-deco, označujícímu nový umělecký styl, který dominoval evropskému a americkému umění ve 20. a 30. letech.
Excelentní řezbář
Horejc nikdy nespatřoval rozdíl mezi volnou tvorbou a užitým uměním. Intenzivně se věnoval dekorativní tvorbě, ale znovu se opakovaně vracel k sochařství. Obojí se v jeho pojetí snoubilo. Talent měl všestranný, což na výstavě dokládají nejrůznější šperky, oděvní doplňky, loutky, kostýmní návrhy, ale i nádherné krby. Osudem se mu však stalo sochařství.
V každé Horejcově soše najdeme snahu o výraznou dekorativní stylizaci. Je v profilu obličeje, natočení těla, kompozici paží i nohou. Vše je umně uděláno k vyvolání pocitu krásy a harmonie. Dekorativnost Horejc nepovažoval za hřích jako jeho o něco starší vrstevník architekt Adolf Loos. Naopak měl blízko k pohasínající secesi, právě pro její obdivný vztah k ornamentu. Miloval také archaické řecké a etruské sochařství, umění starého Egypta a Mezopotámie. Z této inspirace vznikla i magicky uhrančivá plastika Moře z roku 1916, která se na plakátech stala symbolem současné výstavy.
Horejc pracoval s různými materiály od bronzu až po mramor. Nejvíce mu však vyhovovalo dřevo, takže v Domě U Kamenného zvonu je představen především jako excelentní řezbář. A v tomto ohledu neměl v evropském art-deku konkurenci.
Poslední autorova díla, připomenutá na výstavě, spadají do 50. let minulého století. Horejc tehdy vytvořil mříž s plastikami měsíců a postavami zvěrokruhu pro Zlatou bránu katedrály sv. Víta na Pražském hradě, kde se tematicky inspiroval katedrálním uměním středověku.
Jeho nejproslulejším dílem se stal v roce 1951 Golem pro film Císařův pekař a Pekařův císař, kterým natolik ovlivnil všechny generace českých diváků, že v jiné podobě si hliněného obra rabiho Löwa dodnes ani nedovedeme představit.
Návrat na výsluní
V rámci pražské výstavy poprvé vychází obsáhlá publikace s úplným soupisem umělcova díla. Obrovskou práci zde odvedla historička umění Eva Neumannová, která dohledala i fotografie ztracených Horejcových prací. Vše je tedy téměř dokonalé.
Vážnou připomínku však lze vyslovit k instalaci výstavy. Její autor Josef Pleskot je sice vynikající architekt, ale když si na výstavě musí divák lehnout na podlahu, aby si mohl sochy dobře prohlédnout, pak je něco v nepořádku.
Škoda, nicméně díky této bilanci připravené kurátorkou Olgou Malou se Horejc vrací doma na umělecké výsluní. Žel v zahraničí zůstává nadále nedoceněn. Anglické nakladatelství Thames and Hudson vydalo letos obsáhlou knihu Alastaira Duncana Art Deco Sculpture, kde o Horejcovi není ani zmínka.