Jedna z nejoblíbenějších českých zpěvaček má mnoho dalších plánů. Chystá vánoční koncert, další desku i vystoupení v O2 areně ke svému životnímu jubileu, které oslaví v příštím roce.

Počátek devadesátých let nebyl pro vás, zpěváky, populární před sametovou revolucí, přívětivý. Posluchači hledali nová jména, novou hudbu. Jak jste tu dobu prožívala vy?

Je pravda, že začátek devadesátých let byl rozpačitý. Spousta lidí z branže dokonce začala hledat jiné pracovní zázemí než hudbu. Já jsem ale o ničem takovém neuvažovala. Zaprvé jsem neměla důvod a zadruhé muziku miluju a nikdy jsem nebyla připravena na jinou práci.

Byl problém s koncertováním, protože lidé měli úplně jiné starosti a zájmy. Já jsem však nepřestala vystupovat nikdy, byť to na začátku devadesátých let nebylo tak intenzivní jako v letech předtím.

Měla jsem tehdy velkou chuť nahrát novou desku, avšak narazila jsem na to, že mnozí autoři, kteří mi předtím dodávali písničky, prožívali jakési období klidu. Rozhodla jsem se tedy změnit taktiku. Vždycky jsem si přála nahrát muzikálovou desku, a tak jsem se domluvila s aranžérem Vladimírem Popelkou a v poklidu jsme v rámci jeho rozhlasového působení natočili album Helena na Broadwayi, které vyšlo v roce 1993. Do toho přišel muzikál Bídníci, v němž jsem účinkovala, takže jsem stále zpívala.

Cítila jste, že vám doba začíná být zase nakloněna?

Cítila, jen mě trochu mrzelo, že někteří tehdejší novináři měli tendenci mě pošpinit. Týkalo se to i Karla Gotta, psalo se, že jsme byli prorežimní zpěváci.

Mrzelo vás to?

Bylo to pro mě velmi nepříjemné. Byla jsem smutná a současně rozzlobená, protože nic z toho nebyla pravda. Nikdy jsem nezpívala tak, abych byla poplatná režimu. Zpívala jsem proto, že jsem to milovala, a do zahraničí jsem jezdila ne kvůli tomu, že by mě tam režim direktivně posílal, ale proto, že jsem byla žádaná a také jazykově dostatečně vybavená.

Navíc se tehdy začalo psát o mém vztahu s Lubomírem Štrougalem, předlistopadovým komunistickým funkcionářem. Vyšlo to dokonce i v německém Sternu, takže to byla velká, ale naprosto nesmyslná kauza. A to tehdy ještě u nás nebyl bulvár.

FOTO: Lucie Levá

Propíral se také váš podpis anticharty.

To byl další nesmysl. Byla jsem sice na prezenční listině, ale antichartu jsem nepodepsala, protože jsem v té době byla na turné v Polsku a nikomu jsem k tomu plnou moc nedala. Jakmile tyhle dvě nepravdy vyšuměly, moje kariéra se zase normálně rozjela. Od roku 1992 už bylo všechno podle mých představ. Vydávala jsem desky, nahrávala, koncertovala.

V roce 2000 vyšlo album Vodopád, které se brzy stalo velmi populární. Čemu to přisuzujete?

Především době. Tehdy byl ve světě trend moderně znějících tanečních popových písniček. Ovlivnilo to i české autory, takže když jsem se rozhodla natočit nové album, dostala jsem se do podobně znějících skladeb. Společně s vydavatelstvím Universal Music jsme oslovili slovenského producenta Stana Šimora, který pracoval v jednom z nejlepších studií v Belgii. Ovládal dobře techniku, jakou se taneční hudba v té době natáčela. Odjeli jsme tedy do Belgie a celý týden, nikým nerušeni, jsme tam nahrávali.

Nezaskočilo vás, že vám najednou autoři nabízeli taneční písničky?

Nezaskočilo, protože jejich demosnímky jsem dostávala ve tvaru běžných popových písní. Ten moderní taneční šmak jim dal Stano Šimor. Když pak deska vyšla, byl to boom.

Nejenže se v ní odrážel hudební názor, který mi seděl a já jsem si s ním věděla rady, ale ruku v ruce s ní jsem revolučně změnila svou image. Designér Zdeněk Fencl přišel s pestrými barvami pro propagaci celého alba, vymyslel, jak mě bude nově líčit, změnila jsem styling a všechno velmi dobře zafungovalo.

Velmi úspěšná byla písnička Dlouhá noc…

Napsal ji pro mě Michal David, a jakmile jsem ji poprvé slyšela, hned jsem věděla, že to bude hit.

Krásné písničky ale dodali i další. Čechoameričan John Capek napsal další hit – Vodopád. Vzpomínám si, že jsme se s lidmi z vydavatelství Universal Music přeli o to, která z těch dvou skladeb má být pilotní singl. Já jsem byla pro Dlouhou noc – a vyhrála jsem.

Mám pocit, že jste se tehdy stala královnou diskoték…

Máte pravdu. Na to jsme samozřejmě při nahrávání alba nemysleli, ale ty písně se tolik dotkly mladé generace, že byly jedny z nejhranějších na diskotékách. Dlouhá noc, Vodopád, To tehdy padal déšť… Hrají dosud. Kdybych si dnes dovolila na koncertě nezahrát Dlouhou noc, lidé by mě nepustili domů. Byl to adrenalin pro mou další práci.

Kam ve své tvorbě desku Vodopád dnes, s odstupem času, řadíte?

Myslím si, že je to mé nejvýraznější a nejpopulárnější album po revoluci.

Jaké máte další hudební plány?

Pro společnosti Warner Music vzniká nové album, na kterém bych ráda trochu změnila styl. Měl by se blížit modernímu šansonu. Pracuji na něm s Honzou Dvořákem, což je zpěvák skupiny Všichni svatí.

Příští rok budu slavit kulaté životní jubileum a chystáme velký koncert do pražské O2 areny. Říkali jsme si, že kvůli němu letos vynecháme tradiční vánoční koncert v pražské Lucerně. Fanoušci se ale vzbouřili a doslova nás přinutili ho uspořádat. Bude 18. prosince, lístky jsou už v prodeji. Každý rok mám na něm hosta, a letos to bude zpěvačka Ewa Farna, které si velmi vážím pro její hlas, kvality, humor, pracovitost i všestrannost.

Přímo na den svých sedmdesátých narozenin, 24. června 2017, chystám koncert na Karlštejně.

A v prosinci následuje ta O2 arena. Bude to poprvé, nikdy jsem tam sama nevystupovala. Trošku mám obavu z toho, aby se zaplnila. Je to přece jen obrovský prostor.