Hlavní obsah

Kotík nabídl výjimečný zážitek

– Praha
Novinky, Alex Švamberk

Sobotní koncert pro tři orchestry v pražském Foru i následující nedělní vystoupení Ostravské Bandy v Arše nabídlo mimořádné zážitky. Ukázaly sílu soudobé hudby a to, co dokázala otevřít. Dirigent a skladatel Petr Kotík, který za projektem stál, potvrdil, že skutečně má prst na tepu doby.

Foto: Ondřej Deml, ČTK

Petr Kotík

Článek

Výjimečná byla především sobotní Hudba pro tři orchestry, která přinesla mimořádný zážitek, neboť jen málokdy je možné slyšet tak početná tělesa. Hlavně ale ukázala na stále aktuálnější aspekt rozložení hudby v prostoru, který na sebe poutal pozornost od nástupu elektronické hudby. Tyto doby připomněla Gesang der Jünglinge Karlheinze Stockhausena. Kompozice pro chlapecký sbor, jehož hlasy byly rozstříhány a doplněny elektronickými zvuky, byla už v době svého vzniku v roce 1956 vícekanálová.

S prostorem hodně pracovalo i klíčové dílo večera, Stockhausenovy Gruppen, kde tři orchestry hrály současně, ovšem každý něco trochu jiného, pracoval přitom s prolínáním rytmů i clusterů.

Foto: Ondřej Deml, ČTK

Dirigenti Petr Kotík (nahoře uprostřed) a Johannes Kalitzke (vpravo dole) řídí tři orchestry.

Prolínání různých motivů bylo nejpatrnější u Johna Cage, i když ten se k němu dostal z jiné strany. Pracoval s náhodou, skládal pomocí házení mincí nebo kostek, takže se běžně hrají současně dvě jeho různá díla, protože jsou velmi vzdušná, nebo se do interpretace díla také pouštělo rádio.

V Karlíně zaznělo Atlas Eclipticalis v plném obsazení, tedy pro 86 hudebníků, z nichž každý je sólistou, simultánně s velmi minimalistickým dílem Winter Music, které hrál vynikající a důrazný klavírista Daan Vanderwalle. Kotík použil ještě dalšího kontrastního prvku, neboť současně zahrála hornická kapela ze Stonavy. To bylo zajímavé, i když byl její vstup vzhledem k razantnímu zvuku až příliš dlouhý.

Kotíkova záliba v kontrastech byla patrná i ve Variaci pro 3 orchestry, kde nechyběla melodická odlehčení, a ještě více druhý den v jeho komorním díle Nine + 1, kde pracoval i s banalitou.

Velkým zážitkem byly v Karlíně i mikrotonální Three Petals Philla Niblocka, kdy se během dvaceti minut kontinuálně posunovalo ladění z durového do mollového. Právě rozložení v prostoru umožnilo lépe vnímat kontinuální změnu zvuku.

Stejně jako Stockhausenova elektronická kompozice Niblockovo dílo současně ukázalo, že hudbu už dnes netvoří jen systémy s půltónovými intervaly.Stockhasuen také ukázal, jak důležité je využití nehudebních zvuků, s nimiž pracoval i Christian Wollf.

Naopak jistým zklamáním bylo beautiful to me. ah Jacka Sotomského. Kombinace orchestru a akordeonu byla zajímavá, ale elektronika byla až moc prvoplánová a využívala oposlouchaných zvuků i ohraných postupů.

Vynikající výkon podala houslistka Hana Kotková, která se dokázala prosadit i vedle ryčných dechů, jak jednoplátkových, tak dvouplátkových

Nedělní komorní koncert v Arše měl dva vrcholy. Zaprvé Kammerkoncert Albana Berga, ve kterém bylo patrné, jak se v době mezi dvěma válkami snažil překročit normy, pracoval s dvanáctitónovou technikou bez tonálního jádra. V ohromné dynamice a expresivitě, v divokých vpádech piana byly patrné vlivy expresivního romantismu. Nechyběly ale ani ozvěny valčíku.

Vynikající výkon podala houslistka Hana Kotková, která se dokázala prosadit i vedle ryčných dechů, jak jednoplátkových, tak dvouplátkových.

Druhý vrchol představovala závěrečná Allegoria della notta Salvatore Sciarrina, který je jednou z největších hvězd současné soudobé hudby. I v něm Kotková předvedla svoje fenomenální mistrovství, protože dílo stojí hodně na flažoletech. Z neustálé tichého chvění se jen občas vynořovaly osamocené tóny dechů či smyčců.

Sciarrino takto osobitě zúročil výboje Cage a Christiana Wollfa, jehož řídká skladba Trust nedělní koncert otevírala.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám