Padesát let je opravdu úctyhodné výročí...

Jenže ono to zatím není padesát, ale jen čtyřicet devět let. Člověk má oslavovat padesátku, až když ji dovrší, ne když vstupuje do její poslední etapy. To máte jako s novým tisíciletím, to jsme také oslavovali předčasně na Nový rok 2000. A s Divadlem Járy Cimrmana je to podobné.

V roce 1966 přišel Jiří Šebánek s myšlenkou založit divadlo, které bude hrát hry neexistujícího českého autora, a pravda je, že se začalo pracovat na jeho přípravě. A ještě v prosinci 1966 byl v rozhlasové nealkoholické Vinárně U pavouka oznámen Karlem Velebným alias doktorem Evženem Hedvábným nález pozůstalosti neznámého českého génia Járy da Cimrmana. Ale divadlo začalo až premiérou hry Akt 4. října 1967 v Malostranské besedě. Takže trvám na tom, že oslavujeme nezodpovědně předčasně.

Jak jste se coby otcové zakladatelé dali dohromady?

Se Zdeňkem Svěrákem jsme byli spolužáci na katedře českého jazyka a literatury. Já jsem navíc pod vedením Ládi Smoljaka a Rudy Faltejska hrál od prvního ročníku amatérské divadlo, takže jsem na Šebánkovu divadelní výzvu ochotně kývl. A navíc jsme byli hned čtyři, kteří tíhli k psaní. Takže jsme se zavázali, že každý napíšeme jednu hru.

Miloň Čepelka na civilním snímku.

Miloň Čepelka na civilním snímku.

FOTO: Dorian Hanuš

A napsali jste?

Napsali. Tak vznikl Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Domácí zabijačka, se kterou sice Šebánek pořád otálel, ale nakonec ji dopsal. Mým příspěvkem byl horor  z pohřebního ústavu, o němž jsme posléze usoudili, že se pro komediální divadlo nehodí. Jestli je to pravda, už  nedokážu posoudit, protože jsem ho od té doby nevytáhl ze šuplíku. Takže jsem, trochu zhrzen a trochu chápající, svou hru z budoucího repertoáru stáhl.

Jak jste se z dramatického autora přeškolil na herce?

Za to může spoluzakladatelka divadla, režisérka Helena Philippová. Já jsem v Aktu žádnou roli nedostal, nejspíš z důvodu své velké plachosti. Roli mamky Žílové hrál nejprve, a moc dobře, Karel Velebný.

Svou první roli jsem dostal až v Domácí zabijačce. Paní Libuš  byla taková superžena, takže mě moc bavila. A když se Kája Velebný musel po autohavárii role mamky Žílové vzdát, Helena navrhla, abych ji převzal já, protože jsem se zřejmě jako paní Libuš osvědčil.

Ženské postavy už vám zůstaly a vy jste si je k potěše diváků užíval...

Já si je užívám pořád, akorát už na ně nejsem sám. Petr Brukner, Geňa Rumlena a Marek Šimon je hrají taky. A první dva coby dědičku statku Vlastu dokonce v Záskoku jako šikovatel Vogeltanz svádím. Ale ženské postavy si užívám, to je pravda. Asi i proto, že se mi nejlíp hraje to, co jsem sám nezažil.

Jako člověk píšící jste neměl touhu pasovat se také na autora Cimrmanových her?

Ne, já jsem si hned po tom prvním zhrzení uvědomil, že tenhle humor psát neumím. Rád se mu směju, rád ho interpretuju, ale vytvářet ho, na to nemám.

Postavy vašich povídek se často vracejí k tématu smrti, vedou ony dialogy se živými i mrtvými. Odkud se u vás vzal ten zájem o smrt a o to, co je po ní?

Už jako malý kluk jsem často pobýval u babičky a dědečka na vesnici v rodném Pohoří u Opočna a tam se chodilo na každý pohřeb. Takže jsem se s nebožtíky v otevřených rakvích setkával od nejútlejšího dětství. Samozřejmě mi už tehdy vrtalo v hlavě, kam ten člověk odchází a co tam bude dělat. A už mě to neopustilo. Myslím, že to je výchozí bod mého literárního směřování. Život je tajemství a lidské vztahy zvlášť. Člověk nezná sám sebe, natož toho druhého. Ale skrze pátrání v cizích osudech a jejich motivacích člověk odkrývá sebe. A mě baví poodkrývat lidské osudy. Je to dobrodružné.

Je ve vašem psaní víc záměrnosti, nebo intuice?

Nejsem typ přemýšlivého autora, spíš jdu intuicí po tom, co mě trápí a zajímá, čemu nerozumím a čemu bych rozuměl rád, všem těm tajemnostem lidského života. Někdo hledá řešení ve spiritismu, někdo v buddhismu, někdo v křesťanství, zatímco já se mezi tím tak potácím, všechno očuchávám, ale neřeším to.

Baví mě k věcem přičichávat a zkoumat je. Vyhovuje mi těkání, a tak těkám. Zatímco vědci zkoumají věci do hloubky. Proto se také vždycky ohrazuju, že já nejsem cimrmanolog. To jsou jen autoři her. My ostatní jsme služebníci cimrmanologů. A když se mě někdy ptají, co by Cimrman řekl tomu nebo onomu, odpovídám: Na to se mě neptejte. Já nebádám, já jen pomáhám vybádanému do světa.

A pořád vás to baví? Při psaní i na jevišti u Cimrmanů?

Baví. Mně se večer sice nechce z domova, radši bych zůstal u knížky nebo u televize, ale jakmile dorazím do divadla, tak mě to popadne, už patřím jevišti a už nepřemýšlím o tom, že jsem musel z tepla domova. A to je na tom krásné. Navíc diváci nám pořád tleskají.

Možná jejich nadšení plyne i z vděčnosti za to, že jsme dohráli a nepadli uprostřed představení. Ale zatím to snad není trapné. My jsme si navzájem slíbili, že si řeknem, kdybychom cítili, že to nastává. Jenže ono se to těžko říká. Zvlášť když ti diváci stále tleskají.

Umění odejít je nejtěžší. Ale my už jsme si vlastně splnili všechny sny. I ty, které jsme si vůbec netroufli snít, jako třeba zahrát a zazpívat si v pražském Rudolfinu, na jevišti Národního divadla nebo ve Smetanově síni Obecního domu... Šmarjápanno, to byla ale drzost.