Pixies, kteří dokázali spojit punk a hardcore s garážovým rockem i surf rockem a novou vlnou, takže byli úderní a agresivní a přitom neuvěřitelně melodičtí, ztělesňují esenci písničkového rocku okořeněného nadhledem, který umožňuje čerpat i z banality. Nápaditá melodie je podaná v zajímavé aranži s ohromnou energií.

Tak tomu bylo od počátku i ve Foru, kde si napřed posluchač připadal jako na koncertu punkových Ramones. Pixies znali jen dvě tempa, rychlé a ještě rychlejší, protože na úvod zařadili skladby jako Rock Music a Crackity Jones.

Na typické hity ve středním tempu, jako jsou Where Is My Mind a Monkey Goes To Heaven, došlo až později v uvolněnější střední části koncertu, kdy zazněly i Waves of Mutilitation nebo Mr. Grieves. Jak široký je záběr skupiny, ukázaly odbočka k ultra thrashi v Isla de Encanta či vysloveně sonicyouthovská noiseová pasáž ve Vamos.

Chybět nemohly další klasické skladby jako závěrečný Debaser nebo Levitate Me či Hey. Vlastně žádnou ze známých skladeb skupina neopominula, i když letos jí vyšlo nové album Head Carrier, z něhož zaznělo půl tuctu písní včetně Talent a Um Chagga Lagga. Bohužel ale divoké podání trochu setřelo aranžérské nuance a písně mnohdy působily jako pouhé vypalovačky. Také Frank Black až příliš moc křičel, expresivní sice byl jeho projev vždycky, ale ne řvavý jako na úvodu koncertu. Paz Lenchantinová je sice dobrá baskytaristka, ale hlasově přece jen nedokáže plně Kim Dealovou nahradit, chybí jí trochu víc hloubek v hlase.

I tak byl ale koncert strhující po celých devadesát minut.

Celkové hodnocení: 70 %