Carl Orff mezi hravostí a ostalgií

Carl Orff je znám především jako autor velmi populární kantáty Carmina burana a hudební jazyk jeho aktovek na ni navazuje zvukovou i výrazovou rafinovaností a opulentností. Obě opery vznikly na pohádky bratří Grimmů, ale pro děti určeny nejsou. Zvláště Měsíc přináší v obraze podsvětí velmi drsný slovník i obrazy.

V Národním divadle uvádějí obě opery v češtině, což je dobře, protože jejich dokonalý účinek vyžaduje komunikaci s diváky, ostatně se tu nejen zpívá, ale i hojně mluví, respektive intonovaně deklamuje. Stále živý a zdařilý překlad Jiřího Jorana dramaturgie aktualizovala především co do šťavnatosti výraziva, i když ne vždy ku prospěchu věci.

Chytračku, pohádku o chytré venkovance, která přelstí namyšleného krále, pojal režisér Jiří Nekvasil se svým týmem v duchu výtvarných směrů 20. a 30. let s výraznou stylizací kostýmů i herectví. Vzniklo příjemné divadlo, stylově sjednocené a hravé, z něhož trochu vypadává trio Pobudů se zbytečně polopatistickou aktualizací mobilů a šňupání kokainu.

Pro pohádku o ukradeném měsíci s makabrózně rozjuchaným podsvětím, probuzeným nenadálým svitem měsíce, zvolili inscenátoři satirickou analogii na život a ikony bývalé Německé demokratické republiky, takže po scéně defiluje večerníčkovský Pískový mužíček, trabant, rekreanti oddychující radostně v naturistickém duchu, trio tanečnic z televizního kabaretu Ein Kessel Buntes, Vinnetou, Nšo-či, Dean Reed či Včelka Mája, z hrobů vylézají politici Walter Ulbricht a Erich Honecker. Nekvasil je však nechá jen bezradně křepčit po scéně, což po chvíli nudí. Ale hlavně to s grimmovskou poetikou a carminovskou hudbou s názvuky na úplně jiné historické analogie vůbec neladí, scéna a hudba tak vyprávějí dva různé příběhy, které se vzájemně neprotnou, natož aby se významově obohatily.

Po hudební stránce dirigentu Zbyňku Müllerovi i sólistům lépe vychází komorní Chytračka, s pěvecky i herecky hravou dvojicí Chytračky Olgy Jelínkové a Krále Svatopluka Sema. Ale daří se i ostatním, Sedláku Zdeňka Plecha, Oslaři Josefa Moravce i hezky sezpívanému kvartetu Pobudů (Václav Lemberk, Martin Matoušek a Josef Škarka) s Mezkařem Jakuba Tolaše a Žalářníkovi Lukáše Hynka-Krämera.

Zato Měsíc vyznívá hudebně daleko matněji, chybí mu dramatičnost i výrazová pestrost, ke konci už je k uzoufání nudný. A to přestože se sólisté i sbor zanořený do hloubky jeviště velmi snaží. Vypravěč Jaroslava Březiny, schovaný ve velké masce Pískového mužíčka, není téměř slyšet, což je vzhledem k hlasovým kvalitám pěvce podivné, zvláště po nádherném Březinově výkonu (po pěvecké i herecké stránce) v postavě Laca na nedávném závěrečném představení Její pastorkyně na festivalu Janáček Brno.

Zdeněk Plech v postavě Petra předvedl sice dobře znějící bas, ale výrazově je jeho předlouhá árie jednotvárná. Jako by neustálé akce na jevišti usilovaly o to co nejvíc přehlušit vnímání hudební kvality Orffova Měsíce, která tak naprosto zaniká, pokud tedy vůbec byla dostatečně hudebním nastudováním Zbyňka Müllera vybudována. A Orffova opera se stává nudnou, což je v případě Měsíce opravdu paradox. A tak lze více než tříhodinové představení vydržet při plné pozornosti jen s vypětím všech sil.