Carl Orff je znám především jako autor velmi populární kantáty Carmina burana a hudební jazyk jeho aktovek na ni navazuje zvukovou i výrazovou rafinovaností a opulentností. Obě opery vznikly na pohádky bratří Grimmů, ale pro děti určeny nejsou. Zvláště Měsíc přináší v obraze podsvětí velmi drsný slovník i obrazy.

V Národním divadle uvádějí obě opery v češtině, což je dobře, protože jejich dokonalý účinek vyžaduje komunikaci s diváky, ostatně se tu nejen zpívá, ale i hojně mluví, respektive intonovaně deklamuje. Stále živý a zdařilý překlad Jiřího Jorana dramaturgie aktualizovala především co do šťavnatosti výraziva, i když ne vždy ku prospěchu věci.

Chytračka v poetice 20. let

Chytračku, pohádku o chytré venkovance, která přelstí namyšleného krále, pojal režisér Jiří Nekvasil se svým týmem v duchu výtvarných směrů 20. a 30. let s výraznou stylizací kostýmů i herectví. Vzniklo příjemné divadlo, stylově sjednocené a hravé, z něhož trochu vypadává trio Pobudů se zbytečně polopatistickou aktualizací mobilů a šňupání kokainu.

Pro pohádku o ukradeném měsíci s makabrózně rozjuchaným podsvětím, probuzeným nenadálým svitem měsíce, zvolili inscenátoři satirickou analogii na život a ikony bývalé Německé demokratické republiky, takže po scéně defiluje večerníčkovský Pískový mužíček, trabant, rekreanti oddychující radostně v naturistickém duchu, trio tanečnic z televizního kabaretu Ein Kessel Buntes, Vinnetou, Nšo-či, Dean Reed či Včelka Mája, z hrobů vylézají politici Walter Ulbricht a Erich Honecker. Nekvasil je však nechá jen bezradně křepčit po scéně, což po chvíli nudí. Ale hlavně to s grimmovskou poetikou a carminovskou hudbou s názvuky na úplně jiné historické analogie vůbec neladí, scéna a hudba tak vyprávějí dva různé příběhy, které se vzájemně neprotnou, natož aby se významově obohatily.

Po hudební stránce dirigentu Zbyňku Müllerovi i sólistům lépe vychází komorní Chytračka, s pěvecky i herecky hravou dvojicí Chytračky Olgy Jelínkové a Krále Svatopluka Sema. Ale daří se i ostatním, Sedláku Zdeňka Plecha, Oslaři Josefa Moravce i hezky sezpívanému kvartetu Pobudů (Václav Lemberk, Martin Matoušek a Josef Škarka) s Mezkařem Jakuba Tolaše a Žalářníkovi Lukáše Hynka-Krämera.

Měsíc víc nudí, než pobaví

Zato Měsíc vyznívá hudebně daleko matněji, chybí mu dramatičnost i výrazová pestrost, ke konci už je k uzoufání nudný. A to přestože se sólisté i sbor zanořený do hloubky jeviště velmi snaží. Vypravěč Jaroslava Březiny, schovaný ve velké masce Pískového mužíčka, není téměř slyšet, což je vzhledem k hlasovým kvalitám pěvce podivné, zvláště po nádherném Březinově výkonu (po pěvecké i herecké stránce) v postavě Laca na nedávném závěrečném představení Její pastorkyně na festivalu Janáček Brno.

Orffův Měsíc pojali inscenátoři jako satiru na bývalou NDR.

Orffův Měsíc pojali inscenátoři jako satiru na bývalou NDR.

FOTO: Patrik Borecký

Zdeněk Plech v postavě Petra předvedl sice dobře znějící bas, ale výrazově je jeho předlouhá árie jednotvárná. Jako by neustálé akce na jevišti usilovaly o to co nejvíc přehlušit vnímání hudební kvality Orffova Měsíce, která tak naprosto zaniká, pokud tedy vůbec byla dostatečně hudebním nastudováním Zbyňka Müllera vybudována. A Orffova opera se stává nudnou, což je v případě Měsíce opravdu paradox. A tak lze více než tříhodinové představení vydržet při plné pozornosti jen s vypětím všech sil.

Carl Orff: Chytračka / Měsíc
Dirigent: Zbyněk Müller, režie: Jiří Nekvasil, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Simona Rybáková, video: Zuzana Studená, dramaturgie: Ondřej Hučín. Premiéry 20. a 21. října v Národním divadle Praha. Psáno z druhé premiéry.

Celkové hodnocení: 60 %