Umění, které s námi žije ve městech

Sochy či prostorové instalace se v posledních letech dostaly mezi nás a začaly být součástí našich životů ve městech. Najdeme je na střechách historických domů, v parcích či zahradách, nebo dokonce na náměstích. Podstatou jejich existence v moderních aglomeracích však musí být vzájemná interakce s obyvateli. Je žádoucí, aby si na ně lidé vylezli, využili jejich tvarových zvláštností a tak je přijali je za své.

Psal se rok 1991, když se sovětský tank IS-2 na pražském smíchovském náměstí z ničeho nic barevně proměnil. Ze zeleného monstra s rudou hvězdou, které bylo propagováno jako památník osvobození, se stala narůžovo natřená karikatura. Veřejnost nebyla na takový brutální vpád umění do veřejného prostoru připravená a estetická novinka vyvolala skandál.

Autor, sochař David Černý, s tím počítal a téměř každá další jeho veřejná instalace vyvolala přinejmenším rozruch. Ať už se jednalo o trabant na nohách nazvaný Quo Vadis, sedícího svatého Václava na zavěšeném obráceném koni v pasáži Lucerna, lezoucí miminka po Žižkovském vysílači až po gigantickou skládačku Entropa vytvořenou jako umělecký artefakt, který měl Českou republiku reprezentovat v Bruselu po dobu jejího předsednictví Evropské unii.

David Černý veřejné instalace nevymyslel, spíše využil vhodné doby po pádu totalitního režimu, aby s nimi seznámil širokou veřejnost a vyvolal na základě kontroverzních děl diskusi o jejich místě v moderním městském či přírodním prostoru.

Umělecké aktivity tohoto druhu se v tehdejším Československu objevovaly v šedesátých letech minulého století. Výtvarnice Zorka Ságlová vytvořila například v průhonickém parku land artovou instalaci Házení míčů. Do rybníka Bořín naházeli účastníci akce pestrobarevné míče a nechali je svobodně plout po hladině.

Další happeningy měli na svědomí například Eugen Brikcius, Milan Knížák či Jiří Kovanda. Ale i když se jednalo o instalace ve veřejném prostoru, byly to akce privátní s marginálním dopadem na veřejnost, protože totalitní režim byl paranoidní a ve všem viděl politickou provokaci. Happeningy provokací sice byly, ale striktně uměleckou.

Lidé už v současné době veřejné a často i provokativní instalace do jisté míry přijali a smířili se s nimi. Každá z nich sice vyvolá určitou polemiku, ale počet jedinců, kteří je nejen akceptovali, ale také pochopili, přibývá. Vznikají dokonce i celé festivaly. Jedním z nich je akce Sculpture Line, jejíž druhý ročník proběhl letos v létě.

Šestnáct soch a výtvarných objektů vytvořených domácími i zahraničními tvůrci umístili organizátoři po celé Praze. Lidé mohli podle zveřejněných adres putovat s mapou po čtvrtích metropole a objevovat umění v plenéru. Takže mohli vidět na piazzetě Národního divadla kráčející koně Michala Gabriela, růžového medvěda u vchodu do Tančícího domu Ondřeje Bílka, létající objekty Andělé moří Michala Trpáka na dvoře Novoměstské radnice nebo masivní kovovou růžici Rosette Lukáše Raise v Týnském dvoře.

Součástí festivalu byla také instalace Kurta Gebauera Nohy z vody umístěná v jezírku ve Vojanových sadech. Dvojice štíhlých bílých dívčích nohou trčí z hladiny a člověka při pohledu na ně napadne, že skokanka se hlavou zapíchla do bahna. Humor a nadsázka byly vždy silnými zbraněmi tohoto tvůrce. „Sochařství považuji za univerzální obor, který zpracovává prostor různými prostředky,“ řekl v jednom rozhovoru.

Instalace v městské krajině jsou Gebauerovým oblíbeným tématem. Dívčí nohy umístil například už v roce 2015 v rámci českobudějovického projektu Umění ve městě. „Přeju si, aby byli všichni lidé političtí a starali se o svoji obec, o to svoje místo, krajinu, prostředí,“ uvedl umělec k umisťováním objektů do měst.

České Budějovice mají s kontroverzními instalacemi své zkušenosti. V rámci výstavy Vnímání, která proběhla v září a na začátku října, obehnal architekt Jan Šépka historickou Samsonovu kašnu na náměstí sedmimetrovou bariérou. K soše se tak mohli občané dostat pouze po dlouhé lávce, vedoucí z Domu umění. Že projekt vyvolal bouři nevole, je nabíledni. Tu navíc přikrmil i sochař Antonín Kašpar šikem klavírů ze surového železa, které rozestavil před Šépkovou instalací.

Festival Signal posouvá ideu hmotného objektu koexistujícího v městském plenéru ještě dál. V pražských ulicích se mohli lidé v polovině října již počtvrté setkávat s dvaceti třemi instalacemi od domácích i zahraničních tvůrců. Patřila mezi ně například pětice obřích světelných soch od australské autorky Amandy Parkerové. Dvanáct metrů vysoké figury osvítily svým bílým světlem centrum Prahy. Kromě nich viděli lidé také čtyřmetrový svítící monolit složený z několika tisíc LED kuliček.

Možná že v blízké budoucnosti sochy a prostorové instalace plně ovládnou naše města. Že se díky nim z aglomerací stanou obří exteriérové galerie, ve kterých i my budeme živými exponáty s vlastním vizuálním významem.