Pavel Brázda překračuje surrealismus i pop-art

Letos devadesátiletý malíř mohl naplno tvořit až po roce 1989. První velkou výstavu měl v roce 1992 v PKC Ženské domovy v Praze a v roce 2006 připravila při příležitosti jeho 80. narozenin retrospektivní výstavu pražská Národní galerie.

Širší veřejnost ho měla příležitost poznat jako ilustrátora například z časopisů Revolver Revue a Respekt.

Od padesátých let Brázda rozvíjel vlastní výtvarný styl, kterému říkal hominismus, tedy umění o lidech a pro lidi. Jeho tvůrčími východisky byly především surrealismus, pop-art a komiksová tvorba.

Při vstupu do hlavního sálu galerie máme všechno přehledně před sebou a můžeme se v jeho tvorbě velmi dobře orientovat. Na levé straně nechala kurátorka rozvěsit především surrealistická díla.

Rané portréty z padesátých let najdeme vedle barevných snových vizí let šedesátých, až se dostaneme k boschovským variacím z počátku jednadvacátého století. Na tomto vizuálním a ideovém posunu je patrný malířův vývoj.

Dostává se od surrealistického rukopisu Maxe Ernsta či Paula Delvauxe k vlastním a především originálním vizím světa. Spojuje často na první pohled nespojitelné do symbolických odkazů a citací.

Umí pracovat s dynamikou i proporcemi lidské figury. Patrné je to hlavně na pravé stěně, kde jsou rozvěšeny obrazy inspirované popartovou estetikou. Převládají na nich křiklavé barvy a zkarikované lidské bytosti. Jejich tváře i těla jsou často redukována až na samotnou hranici výtvarné sdělnosti, protože je tvůrce často skládá z geometrických tvarů.

Prostřední stěna připomíná obří komiks. Na nekonečné bílé ploše visí šest děl – komiksových okének. Připomínají jakýsi postmoderní vizuální totem se symbolem slunce, sexuality, mužské síly a války. Aby ho však mohl člověk naplno vnímat, musí odstoupit od stěny do prostoru.

I když Brázdův člověk někdy vypadá jako vražedkyně Marata s krvavou dýkou nebo jako kulturista s muskulaturou, pořád jde o slabou bytost. Bytost, která je neustále nucena volit mezi dobrem a zlem.