RECENZE: Ještěže se toho Jan Němec nedožil

Film Krycí jméno Holec je zasazen do období pražského jara 1968, byť to je v něm načrtnuto jen v hrubých rysech. Hlavní postavou je nonkonformní režisér Jan David (v podání Kryštofa Hádka), v němž poznáváme právě Němce a který tvoří první vrchol milostného trojúhelníku.

Druhým je mladá ctižádostivá zpěvačka Eva (Vica Kerekes) a třetím Helmut Zilk (Johannes Zeiler), taktéž ambiciózní rakouský televizní novinář, toho času působící i v Praze, se slabostí pro ženy a s možnostmi dostat Evu na československá i západní pódia.

Stejnojmenný reálný předobraz postavy Zilka dosáhl v Rakousku hvězdné žurnalistické i politické kariéry. A kvůli němu nejspíš film natočený rakouským režisérem Franzem Novotným vůbec vznikl (v Němcově povídce je protihráčem hlavního hrdiny někdo jiný).

Kromě postelových a partnerských her se hraje také o osud filmového materiálu, který Jan David (podobně jako Němec) natočil v pražských ulicích bezprostředně po srpnové okupaci. Jediným, kdo by totiž mohl tyto záběry dostat na Západ, je právě Zilk. Toho ovšem kromě Evy obletuje také StB, která na něčem podobném nemá zájem (možná spolupráce skutečného Zilka s StB ho kdysi stála už nachystané vyznamenání od Václava Havla).

Mělo to asi být něco mezi pronikavým psychologickým dramatem a špionážním thrillerem. Ale počin Franze Novotného je ve finále hlavně nudný, nezajímavý, a navíc tak ledabyle natočený, že se místy mění až v nechtěnou parodii sebe sama.

Tak třeba scénář se zjevně dodělával až ve střižně. Jak jinak si vysvětlit, že dvě různé postelové scény mezi Zilkem a Evou vznikly tak, že se natočila jedna a pak přestřihla v půlce. Režisér si zřejmě až pozdě uvědomil, že potřebuje o jednu víc.

Příšerné je přemluvení českých herců do němčiny, které nejvíce odnesl David Novotný v roli estébáckého padoucha, jehož herecký výkon to naprosto devalvuje. Ostatně z herecké skvadry filmu vyšel se ctí jen Hádek. Vica Kerekes toho kromě tragického výrazu a spodního prádla moc nepředvedla a Ondřej Brzobohatý udělal ze svého za všech okolností prorežimního popového zpěváka sice zábavnou, ale přece jen karikaturu.

Přestože měl být film oslavou Němcova nonkonformismu, je natočen ve zcela konformním formálním stylu, přesně takovém, jaký Jana Němce vždycky dráždil. Stačí si ostatně pro porovnání pustit jeho experimentální filmovou verzi oné historie (která se povídce Italská spojka podobá mnohem více) s názvem Holka Ferrari Dino.

Nebo ne, ty dva snímky ani neporovnávejte a film Krycí jméno Holec rovnou vynechte.