Článek
S Chrisem Normanem a Alanem Silsonem, dalšími dvěma původními členy, jste se znali od školy. Jak moc vaše rozhodnutí založit kapelu ovlivnila tehdejší popularita rockové a popové hudby v Británii?
Byli jsme velmi vnímaví mladí chlapci. Chodili jsme ještě do školy a v televizi jsme vídali Beatles. Oni a třeba Rolling Stones na nás dělali dojem. Když jsme zakládali vlastní skupinu, měli na nás vliv. Naštěstí v té době bylo, kým se nechat inspirovat. Všude kolem byly skupiny a každá zněla výjimečně. Třeba The Hollies nás nadchli svými vokály, těmi jsme se nechali bezpochyby inspirovat. Mám pocit, že jsme se stali tak trochu každým z těch interpretů, se kterými jsme vyrůstali.
Šedesátá léta byla opravdu vzrušující, protože to všechno bylo nové. Když hudební horečka vypukla, bylo mi deset let, ale už v patnácti jsem se tím vším nechal pohltit. Když Beatles začali koncertovat, nesměl jsem ještě chodit na koncerty, protože jsem byl malý kluk. Jakmile jsem trochu povyrostl, všechno jsem dohnal.
Bylo složité získat si nějaké jméno?
Ano, ale když jste mladý, o budoucnosti a podobných věcech moc nepřemýšlíte. Nezajímají vás odpovědnost, splátky, budoucí manželka nebo děti. Prostě jsme jen hráli a hráli. A v té době bylo nespočetně míst, na kterých jsme mohli vystupovat. V okolí se dalo hrát v hospodách, barech i klubech. Všechny jsme je objížděli a dali o sobě nejdřív vědět poblíž domova. Na tom jsme pracovali sedm let a až později vystrčili růžky do světa. To vyžadovalo velkou podporu nahrávací společnosti.
Chris Norman a Alan Silson, se kterými jste kapelu zakládal, už v kapele nejsou...
Alan odešel před dvaceti lety, a Chris dokonce o deset let dříve. Přesto se i dnes objevují lidé, kteří přijdou a ptají se, kde je Chris.
Společně jste stvořili hudbu, která pro mnoho lidí hodně znamená. Zůstali jste po jejich odchodu přáteli a jste s nimi stále v kontaktu?
Ale jistě. Nicméně Chris se věnuje vlastnímu projektu a Alan dnes už nedělá nic, žije v Německu v lese a má hodně psů. Občas se kontaktujeme, ale není to tak časté jako dřív. Už jsme velcí kluci a často jsme každý v jiné části světa. Ale to nevadí.
Loni jste původně chtěli vydat nové album, ale nakonec jste se rozhodli, že namísto toho budete v budoucnu vydávat písně přes streamovací služby. Je proti minulosti velký rozdíl i v samotném nahrávání?
Takřka žádný. Vlastně s posledním albem Take a Minute, které jsme nahráli v roce 2010, jsme se vrátili ke starým způsobům, jaké jsme používali v sedmdesátých letech. Místo abychom točili kousek po kousku, nahráli jsme celé písně dohromady naživo. Každý den jsme natočili jednu a následně jsme k ní už jen přidávali vokály. Bylo to jako nadechnout se čerstvého vzduchu. A úplně jinak to znělo. Je slyšet, že to je naživo, že to není z půlky práce počítače. Minule jsme si vyzkoušeli, že to stále funguje, a myslím, že budeme tímto způsobem pokračovat. Baví mě, když si vzájemně při práci vidíme do očí.
Se kterými kapelami jste měli v sedmdesátých a osmdesátých letech nejlepší vztahy?
Měli jsme mezi hudebníky mnoho přátel. Ale s muzikanty to chodí tak, že se často nevídají. Každý koncertuje někde jinde a největší pravděpodobnost setkání je třeba někde na letišti, nebo si občas napíšete. Třeba se dva nebo tři roky nevidíte a poté navážete tam, kde jste minule přestali. Dlouhodobě se takto přátelíme se všemi sedmdesátkovými muzikanty, jako jsou kluci ze Sweet, Suzi Quatro nebo Bonnie Tyler. Je jich mnoho i z Ameriky. Nějaký čas jsem hrál v kapele v San Francisku. To bylo v době, kdy Smokie nekoncertovali. Tehdy jsem se tam spřátelil s mnoha rockery.
Co je pro vás na hudbě nejkrásnější?
Krásné je, že pracujete s přáteli. Hodně lidí na to nenahlíží jako na opravdovou práci. Někdo zvedne obočí a má pocit, že jste jen idiot, který nesehnal lepší práci. To je naprosto mylné. I naši technici mají vystudované například zvukové inženýrství na univerzitě. Přijde mi smutné, že s tím, jak se z hudby stala nejen práce, ale celý průmysl, člověk by se málem styděl říct, že je hudebník.
Přitom je to tak nádherné povolání. Vezmete si kytaru nebo třeba sednete k pianu a hrajete něco úplně nového. To je fantastické a nejkrásnější. Vždy jsem všem říkal, ať se hudbě věnují bez ohledu na to, jestli se to stane jejich povoláním. Je to přece radost.