Nyní je už vcelku dost jasné, že se tyto naděje nesplnily, ba co hůř: svět se navzdory konci studené války znovu dostal do stavu jakéhosi permanentního napětí, ve kterém se opět sváří "síly dobra" a "síly zla".

Koalice dobra se nezměnila, jen se poněkud rozšířila o bývalý "východní blok" a místo zla, které právě tento blok ještě před pár lety ztělesňoval, nastoupil pojem "mezinárodní terorismus". Jenže takřka nikdo - alespoň v etablovaných politických kruzích - se neodváží veřejně zeptat na jeho přesnou definici. Termín je pak pracovně mnohostranně použitelný, například při odhalování různých "os zla".

Fenomén terorismu a globalizace

Momentálně je "mezinárodní terorismus" spojován s islámským fundamentalismem, který se snaží rušit naše budování globálního ráje. Na první pohled vše jasné, tak jasné, až to zaráží. Nicméně právě proto se nelze vyhnout dvěma zásadním otázkám: Dokážeme smysluplně analyzovat fenomén terorismu, aniž bychom se hlouběji zamysleli nad rolí naší vlastní civilizace, resp. její současné podoby v dnešním světě? A jak naložíme s těmi, kteří se "vedoucí úloze" reálného kapitalismu nejsou ochotni podřídit?

Černobílá rovnice, se kterou se vystačilo dříve (světové zlo rovná se komunismus, a kdo je proti němu, patří automaticky do tábora dobra), nyní vyústila do situace, ve které je světovládný nárok západní civilizace chápán jako samozřejmost. Přitom jsme si nevšimli, že svět byl již tehdy daleko pestřejší a složitější, než jak ho prezentovalo jednoduché černobílé schéma. "Západ" nicméně pochopil dějinný zlom na přelomu roku 1989-1990 jako zelenou pro export svého archaického politickohospodářského modelu i se všemi jeho patologickými jevy pod heslem "globalizace".

Vojenské intervence ve jménu svobody

Slogan "svobodný trh, svoboda a demokracie pro všechny", který v posledních letech legitimuje cokoliv včetně vojenského násilí, převzal doslova a do písmene funkci náboženského dogmatu. Takto chápaná a praktikovaná "výhra" odstartovala nový boj o trhy. Ten byl veden starými prostředky v novém světě, jenž pozbyl svoji starou mocenskou rovnováhu.

Výsledkem je jednak ztráta vnitřního řádu způsobená postupnou rezignací na hodnoty, které byly považovány za nedílnou součást demokratického státu (respekt k právu, úcta k občanovi, snaha o nejvyšší možnou sociální spravedlnost), a sílící dravost ekonomické expanze, která se nemůže jevit jinak než jako nová etapa staré imperiální politiky.

Její součástí jsou nejen vojenské intervence ve jménu svobody, boje proti terorismu či údajným hrozbám zbraní hromadného ničení, nýbrž i nadnárodní instituce jako Světová banka či Mezinárodní měnový fond. Právě ty jsou stále silněji chápány jako prostředky západní civilizace k ekonomicko-politickému ovládnutí zbytku světa.

Vyjednání s teroristy

Obecně řečeno: zdánlivě racionální honba za ziskem, zaštítěná autoritou států i nadstátních institucí, diktuje chod tohoto světa a vyvolává na první pohled iracionální reakce těch, kdo se s obojím dostanou do konfliktu.

Po hororu v ruském Beslanu německý kancléř Schröder prohlásil, že hledat politická řešení je možné jen s těmi, kdo terorismus bezvýhradně odmítají. Kdo by se odvážil s touto větou polemizovat? I když - politická praxe často dokazovala a dokazuje pravý opak.

Zároveň je ale nutné položit otázku, kdo určuje podobu oněch politických řešení včetně jejich platných podmínek? Rozhodně to není nějaký nezávislý mezinárodní "ombudsman", nýbrž ta z obou stran, která má k dispozici kombinaci státní autority a vojenských prostředků. Kosovo a celá bývalá Jugoslávie, Čečensko a Irák jsou toho tragickými příklady. Z toho vyplývá i rétorika provázející události podobného druhu.

Oběti teroristů jsou běžně označovány pravým jménem, zatímco civilní čečenské, jugoslávské či irácké oběti násilí zaštítěného autoritou mocného státu nazývají leckteří "křesťanští" politici - pokud o nich vůbec mluví - například "kolaterálními škodami". Právě tady je namístě otázka, co posiluje islamistický fanatismus a stoupající brutalitu jeho projevů? Uvést věci do souvislostí zdaleka neznamená je omlouvat, přesto ale - anebo právě proto - nelze zaměňovat příčinu s důsledkem.

Pravidla nové hry

Pravidlům této hry se bez výhrad přizpůsobily i bývalé státy východního bloku včetně Ruska. To se sice vzdalo komunistické ideologie, nikoliv však velmocenských ambicí. Objektivně viděno - může mu to mít někdo za zlé na pozadí americké expanze v průběhu 90. let? Krvavé události minulých dnů v Rusku jsou děsivou tragédií, politickou a především lidskou. Ale i v samotném Rusku již před léty zněly hlasy varující před eskalací násilí. Před čečenskou realitou zavřel oči i Západ: Rusko už není nepřítel, jen konkurent na trhu.

Problém separatismu trápí navíc i mnohé západní státy. A tak toto ožehavé téma postupně vymizelo z repertoáru západních státníků i médií. Ta ruská - obdobně jako americká před a během irácké války více či méně zglajchšaltovaná - si kritické reportáže o operacích ruské armády a bezpečnostních složek nedovolí. A pokud přece, riskují státní represi. Amnesty International již léta upozorňuje, že se Čečna podobá ghettu, o kterém se moc neví, pouze se tuší, co se v něm děje.

Čečenské války a jejich následky vykonaly své - odpor neochabl, nýbrž zesílil. Pokud existovala dříve šance pro nějaké rozumné řešení, nyní se rusko-čečenský problém ocitl v takřka bezvýchodné situaci. Velká politika ovšem "není o lidech", ale "o moci a byznysu". A její logika praví, že si prezident Putin v zápase o Kavkaz nemůže dovolit slabost. Podíváme-li se na mapu ruských ropovodů a příliv Američanů do kavkazské oblasti, potom pochopíme důvody tvrdého postoje Moskvy vůči Groznému.

Orwellovská budoucnost

"Krásný nový svět" se tedy nekoná, "kvetoucí krajiny" zůstaly v říši politických iluzionistů. Nebezpečí dnešního vývoje spočívá v tom, že jednotlivé politicko-ekonomické konflikty mezi těmi, kdo v současnosti určují pravidla hry, a těmi, kdo se jimi odmítají řídit, mohou skutečně dlouhodobě přerůst v konflikt civilizační.

 Doposud neprobíhala hlavní dělící čára "dobra" a "zla" mezi "křesťanskými" a "islámskými" zeměmi, nýbrž mezi těmi, které na nynějším politicko-ekonomickém pořádku participují, a těmi, kteří tak z rozličných důvodů nečiní, nebo se dokonce staly jeho oběťmi - je jedno, zda jde o zemi s islámskou či křesťanskou kulturou. V této nové situaci by se zbraně všeho druhu staly na obou stranách více či méně legitimním prostředkem k dosažení vlastních cílů.

Válka má ovšem ještě i jiný důsledek, či chceme-li smysl. Michael Moore cituje na konci svého filmu Fahrenheit 9/11 George Orwella. Podle něj není jejím smyslem vítězství, nýbrž její permanentní vedení. Jen tak je možné udržovat společnost ve stavu neustálého napětí, které odpoutává pozornost lidí od vnitřních problémů, a pomáhá tak udržovat existující společenskou hierarchii.

Měl-li Orwell pravdu, máme se nač těšit.

Autor je sociolog a publicista, působí v Německu.