Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodli natočit pět let po debutu Still Smiling druhé album Nerissimo?

Když jsme vydali první desku, hodně jsme koncertovali, dokonce jsme byli na turné v Číně. Hrát živě nás bavilo, pokud však chcete pokračovat v koncertování, je podstatné udělat další album, abyste nejel na šňůru s deskou, kterou jste udělal před pěti lety. Pracovat na desce byla zábava, byl jsem šťastný, že jsem ji mohl udělat, ale základní motivací pro její natočení bylo to, abychom pokračovali v živém hraní.

Takže vás hrát s Tehem stále baví.

Jo, pořád rád koncertuji.

Jak vznikaly písně na novou desku?

Teho má v centru Říma pěkné studio za hlavním nádražím, je to stará dílna u velkého kina. Napřed vytváří skici, které byly tentokrát mnohem víc postavené na dřevěných dechových nástrojích. Měl až nad hlavu psaní pro smyčcová kvarteta a prozradím vám tajemství - on je teď dechař, jen to nepřiznává. Nepoužíval však klarinet, ale hodně basklarinet. Na skicách jsme pak společně pracovali v Římě a v Berlíně.

Jak jste pracoval s tématy?

Když jsem dostal první balík skic, sedl jsem si nejdřív do starého studia Neubauten v Berlíně a natáhl je všechny do počítače pěkně v řadě za sebou. Pak jsem je zamutoval a přidal jsem k nim náhodné motivy, melodie smyčců, hlasy z internetového rádia, všechno možné. Pak jsem si to znovu poslechl. Dost mě překvapilo, že leccos z toho bylo tak fantastické, že jsme to použili, přehráli jsme motivy na přesně stejných místech, kam jsem je náhodně umístil.
Třeba melodie cella v titulní písni Nerrisimo je cellová linka, kterou jsem vzal z internetu. Jen jsme ji znovu nahráli, ale nechali jsme ji na stejném místě, protože tam pasovala.

Připomíná mi to práci na soundtracích.

Přirozeně, Tehova minulost je hodně spjatá s filmem. Složil hodně filmové hudby, zejména pro italské filmy od Paola Sorrentina, získal Morriconeho cenu (v roce 2009 za snímek Božský) a je považován za nejlepšího italského skladatele filmové hudby, který stále skládá. Ale je tu odvrácená strana psaní filmové hudby, protože vždy pracujete z milosti druhých, může tím snadno utrpět vaše umělecká integrita.
V naší práci nám ale velmi pomohlo, že jsme oba ovlivnění filmem, protože při popisu materiálu, na němž jsme dělali, jsme hodně používali filmařských termínů - toto je celek, toto je nájezd na něco...

Skici jsme při práci také hodně přestřihávali. Vzal jsem téma a řekl - podívej, to je aaab, aaab, ale ty a jsou moc dlouhé na to, abych to mohl použít pro vyprávění, takže je změn v aab aab, ale pak tam musíme ještě vložit něco jiného. To je obecně můj přístup. Třeba Ulgae byly původně dva disparátní nápady, které jsem spojil,

Kde jste našel nápady na texty, zejména na vámi zmiňovanou mikrobiální operu Ulgae?

V hudbě. Nepíšu texty, které bych dodatečně dosazoval do hudby, pracuji s hudbou tak dlouho, dokud nenajdu, co chci. Většinu textů jsem napsal se sluchátky v hotelovém baru. Každé ráno jsem chodil do hotelu za rohem, seděl jsem, tam poslouchal a psal. Ale Ulgae bylo obtížné. V jednu chvíli během práce s Tehem jsem poslouchal všechny věci a když jsem se dostal k Ulgae, tak jsem si řekl, ano, je v tom příběh, ale dosud jsem mu neporozuměl, nepochopil jsem, co přináší. Pak jsem si řekl, teď napíšu libreto pro Ulgae, vymyslím příběh a nakonec z toho vznikl text.

Obal alba Nerissimo

Obal alba Nerissimo

Ten je ale dost zvláštní.

Je to jako opera v cizím jazyku, u které někdo popisuje, o čem je, co se tam děje. Párkrát jsme Ulgae hráli naživo, ale naučit hráče na smyčce jejich party bylo tak těžké, že jsme to vzdali, protože to spotřebovalo veškerý čas na zkoušky. Možná uděláme druhý díl, Návrat Ulgae.

Jak bude vypadat koncertní podoba Nerissima. když je na albu tolik akustických nástrojů?

Většinu z nich budeme na koncertě mít, v koncertní podobě hraje Teho na barytonovou kytaru a ovládá počítač, Martina Bertoni hraje na cello, ještě je tam dechař a samozřejmě já. A vždy s námi hraje místní smyčcový kvartet.

To je docela dost lidí na to, že jste původně chtěl mít malý soubor, protože dnes je složité cokoli organizovat s kapelou.

Když jsme natočili první desku a udělali první turné, vyrazili jsme se smyčcovým kvartetem, ale na mnoha koncertech jsme ho neměli. Právě tato vystoupení však byla méně upokojivá, bylo tam příliš mnoho doprovodů z počítače a příliš málo se toho vytvářelo naživo. Tomu jsme se nyní chtěli vyhnout. Ale máte pravdu, je to osm lidí na pódiu.

Myslíte si, že budete vaše společná tvorba pokračovat a natočíte třetí album?

Už děláme další EP. Jedno - Spring - jsme již vydali mezi dvěma alby a teď pracujeme na dalším. Nyní je tu ale hodně koncertů, čeká nás evropské turné, v jehož rámci hrajeme v Praze, pak Japonsko, Tel Aviv a mnoho dalších vystoupení v Evropě, zejména v Itálii. Jestli nás to bude bavit, tak jako dosud, tak budeme pokračovat.

Proč jste se rozhodl pro titul Nerissimo?

Původní název byl od počátku Christian and Mauro, protože jemu se nelíbí jeho křestní jméno Mauro a mně moje křestní Christian: Název Christian a Mauro byl skutečně směšný. Když jsme si však poslechli výsledek, nedával smysl, není to zrovna deska o našem přátelství, je velmi osobní a monotematická.

Obvyklým způsobem pojmenovávání alb je použít pro ně název jedné ze skladeb. Tak vzniklo i Nerrisimo. Chtěl jsem něco v italštině, co by bylo spojené s barvami, udělal jsem si proto ve stejném hotelovém baru seznam barev, ukázal jsem ho Tehovi a on podotkl, že Nerissimo je dobrý název, takže jsem věděl, že ho nějak využiju.

Ptám se, protože deska mi nepřipadá zas tak temná, natož černá.

A Nerissimo to taky neznamená, i když má i tuto konotaci, ale není to stejné slovo jako anglické Blackness. Je to zavádějící a já jsem šprýmař, zkouším lidi mást. Jednomu novináři jsem řekl, že jsem je vybral, protože chci vytahat peníze od velké konformní klientely.

Ještě si vystřihujete bizarní zprávy, jež vás zaujaly?

Už v tom nepokračuju, protože všechno ukládám do počítače, takže nepotřebuju výstřižky z novin. Ale hodně si toho pořád ukládám sem do hlavy.

Album je hodně postavené na náladě a šerosvitné atmosféře.

Jsem rád, že jsi to tak vnímal, protože jsem to tak dělal. Je svým způsobem pěkné, ne?

Ano, zejména při srovnání s poslední deskou Neubauten o první světové válce.

To byla bolestná práce a jsem rád, že mám za sebou jak první světovou válku, tak nahrávání desky.

Posunulo se nějak vaše pojetí, když nyní používáte více akustických nástrojů než dříve, kdy vaše projekty s Einstürzende Neubauten měly agresivnější rockovější zvuk?

Myslím si, že je zvuk velmi přeceňován, nevěřím, že by jeden zvuk byl lepší než druhý. K tvorbě hudby mám velmi materialistický přístup, pracuji se vším, čeho se mohu dotknout rukama. Ano, upřednostňuji určité nástroje, ale můj obecný přístup je vzdálen celé populární hudbě, kde zvuk představuje velmi důležitý aspekt, což mi není blízké. Věřím v koncept, ve význam věcí, v metafory, v metaforickou kvalitu materiálu, pracuji s kovem...

V Neubauten i s Tehem jde o práci s věcmi a je tu i spojovací bod - Teho také vzešel z toho, čemu říkáme industriální hudba. A má taky rád při nahrávání přístup zvenčí a okrajové postupy. Když komponuje něco pro cellistu - můžete si být jistý, že cellista bude trpět, bude po něm požadovat věci, které normálně nedělá, ale jemu se to tak líbí, pracuje tímto způsobem. Vezme lidi do studia, něco pro ně složí a řekne jim, co mají hrát. To, co napíše, budou zřejmě jednoduché věci, když se na ně podíváme z hlediska tonality, ale technika hry bude nějakým způsobem podivná. Nevěří tomu, že by se měli cítit příliš pohodlně při tom, co dělají. A jestliže se ve studiu rozbije klimatizace, můžete si být jist, že si to objednal, protože se mu líbí ten zvuk.
I krédem Neubaten bylo vždy používat věci jinak, než bylo zamýšleno.

Připravujete něco nového s Neubauten, nebo je to ve stavu hibernace?

Chystáme výběr Greatest Hits, ale nejsou na něm žádné nové nahrávky, vše bude jen remasterováno. Až tu bude hotové, budeme hrát na pár festivalech a vyrazíme na turné. Svým způsobem by se tedy dalo říci, že jsou spící, ale pořád tu jsou. To je všechno, co vám mohu povědět.