Založení projektu The Odd Gifts, který vydal první album v roce 2012, si vynutily skladby, které se pro Eggnoise nehodily, nebo šlo o vyplnění pauzy Eggnoise?

U první desky tomu bylo opravdu tak, že jsem měl písně, které mi přišly příliš osobní nebo stylově odlišné, než abych je prezentoval pod značkou Eggnoise.

U nové desky jsem naopak některé písně psal pro Eggnoise. Protože se ale ukázalo, že nová deska Eggnoise z různých důvodů jen tak nevznikne a já měl obrovskou potřebu nápady dotáhnout, zvolil jsem kompromis a natočil druhou sólovou desku a zároveň přizval ke spolupráci muzikanty z Eggnoise Jaryna Janka, Michaela Noska a Jana Mizlera.

Říkáte, že vás jako autora tentokrát zajímalo zachycení energie lidí, kteří mají zkušenost s delším pobytem v jiné kultuře, stejně jako vy. Jakou máte zkušenost s pobytem v jiné kultuře?

Když mi bylo dvanáct, odjel jsem s rodiči na tři roky do USA. Chodil jsem do americké školy, i když jsem zprvu neuměl jazyk. Pro spolužáky jsem byl někdo z Východu, navíc z postkomunistické země. Hodně z nich se divilo, že máme třeba telefony, nebo že známe mýdlo. Ale není třeba podotýkat, že ty roky byly v mém životě dost zásadní. Od té doby je pro mě například stejně přirozené zpívat anglicky jako česky.

Název alba Migrant Songs naráží na aktuální tematiku nového stěhování národů. Je deska monotematická?

Vůbec ne, ale název může provokovat k zamyšlení, v jakém smyslu se různorodá témata písní týkají migrace a jak tento pojem rozšiřují. Baví mě vytvářet takové disonantní paralely, příměry, které trochu skřípou a tím mohou působit komicky, ale zároveň poskytují nezvyklou perspektivu. Proto vedle sebe stavím touhu po ekologickém způsobu života lidí prchajících z měst a ekonomickou migraci, nebo dokonce samplování hudby a cestování v čase či stěhování duší. A baví mě, když v rámci těchto příměrů přestane být jasné, zda mluví farmář, migrant, miminko v inkubátoru nebo milenec.

Na album jste pozval řadu hostů se zkušenostmi migrantů, například senegalského perkusistu Moustaphu Faye nebo v Česku žijící anglické písničkáře Jamese Harriese a Alasdaira Bouche. Jak jste je vybíral?

Věděl jsem, že chci do několika písní africké rytmy. Něco, co vychází z jiného rytmického cítění, než v jakém se obvykle pohybujeme. A v té době jsem přes kamaráda narazil na soubor Guinee Toumboui, kde také vystupuje další z mých hostů, zpěvačka a tanečnice Bijou Camara. Původně jsem zkoušel s Gaspardem Conde, Moustapha přišel na poslední chvíli jako záskok. Ale je to naprosto geniální perkusista!

U Jamese a Alasdaira, stejně jako u Justina Lavashe, mě překvapilo, jak kladně se staví k celému konceptu desky. To, co jsem Čechům někdy vysvětloval s rozpaky, pro ně bylo naprosto pochopitelné a hned chtěli projekt podpořit. Při setkání s takovými lidmi si uvědomuji, že musíme urazit ještě kus cesty k otevřenosti a toleranci, která je na Západě běžná. Ale motivace pro zapojení jednotlivých hostů byla vždy v první řadě hudební.

Chystáte koncerty i s hosty, kteří se účastnili natáčení?

Snažím se domluvit, aby se všichni hosté objevili na křtu desky, ale není to snadné. James hodně koncertuje v zahraničí a Alasdair a Justin mají velmi nepředvídatelný program. Ale pokud ne najednou, alespoň postupně se s hosty na pódiu setkám. Křest by se měl uskutečnit 1. listopadu v Malostranské besedě v Praze.