Vážná hudba je důležitá součást vašeho pracovního života. Kdy jste k ní získal vztah?

Můj dědeček byl houslista v Newyorské filharmonii. Byl najat Arturem Toscaninim a do důchodu šel až v době, kdy byl hudebním ředitelem Pierre Boulez. Na koncerty jsem díky němu začal chodit asi ve třech letech. V té době jsem se také začal učit hrát na housle.

Byl jsem ale velmi špatný a brzy mě začal víc zajímat zpěv. Toužil jsem se stát operním pěvcem, ale ani v tom jsem zdaleka nevynikal. Vždy jsem ovšem byl zaníceným posluchačem a návštěvníkem koncertů. Jsem šťastný, že jsem později během života dostal příležitost pracovat pro mnoho zajímavých hudebních institucí. Co si pamatuji, vážná hudba byla vždy součástí mého života a dnes už jsem starý.

Zprvu jste se ovšem kultuře profesně nevěnoval. Vlastnil jste konzultační společnost pracující pro velké společnosti, jako jsou General Motors nebo IBM.

Když jsem si uvědomil, že ze mě operní zpěvák opravdu nebude, rozhodoval jsem se, co budu dělat. Tehdy arts management v podstatě téměř neexistoval. Nebyla to kariéra, za kterou by šlo jednoduše jít. Začal jsem proto pracovat v korporátním sektoru a cestu ke kultuře jsem si našel časem. Jako manažer v kulturní sféře jsem začal pracovat, když mi bylo třicet jedna let. A už jsem se toho nepustil.

Když mluvíte o uměleckém managementu, zdůrazňujete, že je to něco, co se nejlépe naučíte praxí. V jaké instituci jste se toho naučil nejvíc?

Dnes je mnoho možností, kde se v tomto oboru vzdělávat, ale tehdy nic takového nebylo. Něco jsem se přiučil v každé práci. Mé první angažmá bylo v Kansas City Balletu. Byl to středně velký soubor uprostřed Ameriky. Tam jsem se toho naučil opravdu mnoho, což bylo dané tím, že jsem předtím nevěděl téměř nic.

Další aspekty své práce jsem pochopil postupně v dalších zaměstnáních, ať už to bylo Americké centrum tance Alvina Aileyho, Americké baletní divadlo, Kennedyho centrum umění, nebo Royal Opera House v Londýně. Pokaždé jsem se učil od nových kolegů a ze situací, ve kterých se ty organizace nacházely.

Máte pověst muže, který dokáže kulturní organizace vytáhnout z finančních potíží a pomoci jim se rozvinout. Z krizového období jste pomohl například londýnskému Royal Opera House. Dá se říct, co obecně přivádí kulturní organizace do problémů?

Často to začne nějakou finanční výzvou, na niž organizace reaguje tím, že se stane příliš konzervativní. Začne tím, že zkrátí rozpočty pro novou tvorbu. V tu chvíli se dostává do velkého problému. Pokud krátíte rozpočty pro samotný vznik umění a marketing, krátíte zároveň důvod, proč vás lidé podporují. Organizace se pak stává čím dál nemocnější, protože je čím dál nudnější a přestává zajímat lidi.

O lidech, kteří podporují konkrétní kulturní organizaci, hovoříte jako o rodině. Jak takovou rodinu získat?

Stejně jako v životě získáváte přátele. Mluvíte s nimi o vzrušujících projektech, na kterých pracujete. Tím, že s nimi prožijete úžasné zážitky, inspirujete je a jste dobří ve sdílení informací. Je nezbytné ty lidi vřele přivítat, aby se u vás cítili dobře. Pokud to děláte konzistentně, stanou se součástí organizace a sami budou mít zájem o to, aby byla úspěšná. Musíte šířit nadšení.

Například když jsme renovovali budovu Royal Opera House v Londýně, lákali jsme lidi, aby se přišli podívat, snažili jsme se je nadchnout pro program, který se bude v nové budově konat. Důležité je oslovit publikum, vysvětlit mu, co děláte, a vyvolat pocit, že je pro vás důležité.

Lidé vám to brzy začnou nejrůznějšími způsoby vracet, přičemž každý může být nápomocen jiným způsobem.

Co si myslíte o prorůstání marketingu do umění?

Marketing je pro umění velmi důležitou podporou, nicméně věřím tomu, že umění je na prvním místě. Je vždy třeba začít u umění a až poté přemýšlet o obchodních aspektech. Dnes až příliš často umění vzniká s tím, že je třeba se vejít do určitého rozpočtu. Je to nadřazeno inspiracím a snům umělce. V tu chvíli začíná být umění nudné.

Je tedy vaše práce to, aby si umělec nemusel s rozpočtem lámat hlavu?

Ne aby na to vůbec nemusel myslet, ale aby u výpočtů, kolik může utratit, nemusel začínat. Umělec musí tvořit na základě idejí a múz. My pak musíme přitáhnout lidi, které jeho sny zajímají a kteří je podpoří.

Investuje společnost do umění dost energie i peněz?

Nemyslím si to, i když záleží na konkrétní komunitě, městu nebo zemi. Ale přál bych si, aby se do umění investovalo víc.

Je to podle vás i role státu?

Když stát podporuje umění, jsem nadšený. A jsem zahanben tím, jak málo tak činí vláda Spojených států amerických. Je úžasné, že je naopak mnoho soukromníků, kteří jsou k umění štědří.

Zdá se mi, že pro mnoho zemí je těžké umění financovat. V ten moment je tu má role arts managera jako toho, kdo musí přijít na to, jak tyto zdroje nahradit.

V čem je vlastně vaše silná stránka?

Umím pozorně naslouchat. A snažím se vždy podporovat své umělce a povzbuzovat je v tom, aby přišli s úžasnými nápady. Protože když se jim to podaří, má práce je poté velmi jednoduchá.