Připomenutí čtyř století, která letos uplynula od dramatikovy smrti, vyvrcholilo totiž Poctou Shakespearovi. Hilský v ní osobně, s pomocí herecké kumpanie v čele s nadcházejícím osmdesátníkem Janem Třískou nechal zaznít monology a dialogy z jeho komedií, tragédií a romancí, ale i vlastní mistrovská vyznání, jež ho přes most věků se Shakespearem spojují.

Od Romea k Learovi

Nejvíc prostoru na scéně a v režii Václava Lautnera dostali Máša Málková a Ladislav Hampl, kteří zářili v namlouvání Petruccia a Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy, v nejslavnějším balkónovém výstupu největší hry o lásce Romea a Julie až po v nesmrtelnosti ještě méně šťastném osudu vztahu Hamleta a Ofélie ve chvíli jejich rozchodu.

Mojmír Maděrič se prosadil jako rytíř hnojiště Falstaff. Hilský krásně zdůvodnil, proč tuto postavu miloval třeba Orson Welles a on sám proč Falstaffa v jeho věčném babráckém žití považuje za jednu z nejlepších v plejádě Williamových moudrých šašků a lidových typů. Falsaffovy paničky vypravily do reflektorů Zuzana Slavíková a Vendula Křížová, paní Čipernou, a také Rosalindu z Jak se vám líbí, si střihla Simona Vrbická.

Nesporným vrcholem velkolepého večera byl umírající král Lear, oslepený Glostr (Zdeněk Hruška) a jeho syn Edgar (Jindřich Nováček). Jan Tříska si v Learovi připomněl svou největší roli na polistopadových jevištích, za kterou největším počtem hlasů v uzavřené historii Cen Alfreda Radoka získal ocenění za nejlepší herecký výkon nejenom roku 2002.

Pouta k mateřštině

Martin Hilský

Martin Hilský

FOTO: Jiří P. Kříž, Právo

Tříska znamenitě přednesl řádku Shakespearových sonetů. Hilský v nanejvýš kultivovaném a poutavém průvodním vyznání připomněl důležité slovo, které proměnilo v menší utrpení i Learovo umírání: Odpuštění. Zase na ně trestuhodně zapomínáme. A proč je současný Hilský u nás větší než Shakespeare šestnáctého věku v Anglii?

„Když se zamyslím nad otázkou, co mne nejvíc připoutává k češtině, co mi ji činí stále drahou a nenahraditelnou, mám na tu otázku tuto odpověď: verše Jana Skácela.“ To napsal Milan Kundera do skácelovského čísla Revue otevřené kultury v roce 1992. Skácel už dávno není, a já si tu Kunderovu odpověď dovolím rozšířit: překlady Shakespeara Martina Hilského.

Celkové hodnocení 90 %